Leden 2018

Neexistující stíny lidí?

28. ledna 2018 v 22:14 | Niana |  (Ne)povídky
Venku panovalo chladné počasí, občas byla někde zamrzlá voda, sem tam zbytek sněhu. Plevely na zahradách byly uschlé a celé okolí vypadalo, jako by tu už dávno nikdo nežil. Přesto se v pár oknech svítilo a za záclony se pohybovaly stíny lidí.

I venku jeden takový stín byl. Přesunoval se tiše, rychle, nepozorovatelně. Nikdo by si ho z domů ani nevšiml. Ale zvenčí mohl být vidět - a taky byl. Všimla si ho jedna holčina, celkem malá, s krátkými vlasy. A s pohledem, který nemohl nezasvěcený rozpoznat.
Stejně neslyšně pobíhala za první postavou, až stála těsně za ním. Přiložila mu ruku na rameno a pevným hlasem cosi zašeptala.
Pohlédl na ni.
Až teď byla v dívčiných očích vidět čirá hrůza, přesto dál hleděla do míst, kde by měly být oči, ale nebyly.

Rychlým pohybem ruky ji chytil a ona se nezmohla na nic.

Tentokrát ale už ne kdesi venku. Doteď totiž spala. Pořád se stejným děsem v očích sebou trhla, s křikem se probudila a přemýšlela o tom, co viděla, aniž by si všimla prázdných očí za oknem..

Zdánlivě nesmyslné přirovnání

26. ledna 2018 v 14:40 | Niana |  Pocity
Nezajímavá, obyčejná, pohledem kolemjdoucího jako každá jiná. Zjevně ne nová, spíš už několik let stará. Některé části se mírně liší, ale to je přece vždycky. Strany jsou odřené, ale nic víc. U některých ostatních jsou i díry, to je přece horší.
Sem tam špinavá, sem tam šmouha.
Ale to hlavní se "pyšnilo" ve středu. Hlubší rýha, větší, než se původně zdá.

Jak už jsem napsala - z pohledu cizích jde o úplně obyčejnou lavici, z pohledu trvalého žáka o něco až osobního.

A s lavicemi to je někdy jako s dušemi.

Světy a jejich ztráty

20. ledna 2018 v 16:16 | Niana |  Zamyšlení
Prošla jsem si mnoha světy. Dřív je člověk procházel a měnil rád. Později si ale radši setrvá na jednom místě, v jednom světě. Kolik těch světů je? Nikdo neví. Každý si žije ten svůj, občas propojený se světem někoho jiného, až vznikne svět spojený. To se nestává běžně, většinou se hranice vesmírů jen setkají, chvíli počkají a pak zase táhnout jako kočovníci dál. Když se ale takto spojený svět chce opět rozdělit, už to nejde. A tak někdo svou úžasnou galaxii opustí. Jenže jaké to je, když se pak marně snažíte dostat alespoň ke světům jiných, bez toho svého?
Člověku pak trvá, než si vytvoří nový. Už není jako dřív, což dokáže dotyčného ničit. Nové není tak pěkné jako staré, tudíž je snaha, aby to bylo alespoň podobné... Ale je to jako kolotoč, ze kterého není úniku: myšlenky a vzpomínky se totiž poté vrací a hranice světa začínají opět praskat.

Píšu tu tyhle řádky a přitom sama nevím, jak to všechno je. Sepisuju to ať už kvůli sobě, jemu, nebo kvůli všem, kdo přišli o svůj svět.

A tak napíšu už jen jediné:
Důvěřuj, ale vždy měj sílu všechno opustit a zmizet, protože nikdy nevíš, kdy to bude třeba.

To či ono? Život či smrt?

20. ledna 2018 v 0:31 | Niana |  Pocity
Světlo v temnu,
Nebo temno ve světle?
Lidé na světě,
Nebo svět okolo lidí?
Rostliny v zemi,
Nebo zem pod rostlinami?

Tak, a přesto onak.
Více možností,
Ale přec jen jedna.
Život po smrti?
Nebo smrt po životě?

Nevím. Nevím odpověď na žádnou z předchozích otázek, nevím kdo jsem, nevím co se u nich stalo, nevím jak žít.
Krátce dlouhého či dlouze krátkého dopisu jsem si všimla až dnes. Jak se ozvat člověku, pokud na něj není kontakt? Nebo - jak poslat dopis do záhrobí?

Myslím, že bych v nejbližší době mohla jeden pomalu doručit. Takže pokud má někdo zájem, stačí ho poslat Nikam!

(Ne)svět za zavřenými dveřmi

16. ledna 2018 v 13:14 | Niana |  Pocity
Někdy něco nejde vyjádřit. Možná jako teď. Sedím u topení, pomyslně sepisuju všechnu negativitu a poslouchám Green Day nebo Linkiny.
Kdo že to nesnášel litování se?

Zjímalo by mě, jaké to je. Však víte, Chester. Jaký to asi je pocit, dobrovolně si otevřít dveře do prázdna?

Svět kolem se seká a běží rychle. Smyčka se utahuje, nepředepsané léky polykají.
Nevím, kdo kdy vymyslel, že sebevražda je něco špatného. Já prostě vidím hru, životní hru, a někoho, koho ta hra prostě nebavila. Kliknul na prachobyčejné tlačítko pro ukončení hry.

Barvy neuspořádáně cákají na plátno. Možná na něm vznikne něco. Třeba to uvidí jen někdo.
Stejně jako důvod k otevření oněch dveří.

Ležím tu, přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdyby vešli za dveře jiní lidé.
Kdyby se duše unavila někomu jinému. Protože unavenou duši spánek nespraví.

Obloha začíná praskat a kusy jí padají na zem. Jako růže, jejíž květ uvadl. Nebe zvadlo. Srdce potemnělo.

A tma zabíjí.

Jdu za tebou..

11. ledna 2018 v 10:25 | Niana |  (Ne)povídky
Potmě sedím na posteli. Venku neproniknutelné temno jako by se snažilo odradit všechny zvědavce, aby nevyšli ven. Chladný vzduch proudil do okna a já se občas zaklepala zimou.

Neseděla jsem tam ale dlouho - už za chvíli jsem vyšla ven. Chodník byl jemňounce zaprášený sněhem a i tráva se bíle třpytila. A přes tu jsem také šla.
Měsíc mi svítil na cestu a já mu za to byla vděčná. Zanechávala jsem za sebou místečka pošlapané země, ale bylo mi to jedno.

Po pár minutách jsem stála u kraje skály. Rozhodně to nebyla malá zahradní skalka. Posadila jsem se na kraj a sledovala celé dění města, které jsem nyní měla jako na dlani. Lampy rozzařovaly ulice, stejnak jako pár oken, jejichž majitelé zapomněli zhasnout nebo ani spát neplánují.
Houpala jsem si s nohama, pod nimiž nebyla pár desítek metrů žádná zem, jako bych seděla na obyčejném školním zábradlí.

Na hodinkách mi zaskočila půlnoc a já se usmála. Jsem první, kdo se s dneškem poprvé pozdravil a taky budu první, kdo se s ním rozloučí.

Vstanu, opráším kalhoty a kouknu se dolů.
Víte, jak se vždycky říká, že člověku před očima proběhne celý život?
Mně naštěstí ne. Cítila jsem jen vítr, který mě sekal do tváří.

Poslední slova jsou většinou zajímavá. Třeba takový François Rabelais - řekl: ,,Jdu hledat velké Možná."
A já tehdy udělala krok do prázdna a zašeptala: ,,Jdu za tebou..."
A zda-li jsem myslela ono velké Možná, nebo nějakého človíčka? To už se nikdo nikdy nedoví...

Řeka za vodopádem

4. ledna 2018 v 22:14 | Niana |  Pocity
Měla už dávno spát, ale spánek ne a ne přijít,
Půlnoc už skoro přišla a tiše otevírá vrátka,
Šoupe se po starém chodníku pomalu,
Zároveň i tak se rychle přibližuje,
Očima hledám ve tmě pomoc,
Lidé kolem dávno už spí,
Potřebuju vodu a spát,
Ani jedno nejde, proč!
Minuty posunují se,
Jako kolotoč, že?
Jednou přijdou,
Pak odejdou,
Též se vrátí,
Vážně...
Slibuji, věř.
Věř mi, nelžu,
Půlnoc dávno pryč,
Ale on ještě nepřišel,
Kde se jen toulá, kdepak?
Básně věnované existencím,
Odsuzován je však každý někým,
Někdo možná víc, někdo trochu míň,
Jako divoká řeka, někdy klidná, nehybná,
Jindy řvoucí a vzdorující, skrytá za vodopád.

Slunce a měsíc, žebrák a princezna

2. ledna 2018 v 20:18 | Niana |  Pocity
Jako slunce zamilované do Měsíce,
Jako žebrák milující princeznu,
Nemožnosti snad už nejdou,
Jak čert v lásce k andělu,
Jako slon s mravencem,
Objetí teď neexistující,
Přesto tolik přané,
Fotka nyň schází,
Jednou nastane,
Nyní smuteční,
Zítra šťastné?
Dneska ne,
Bohůmžel,
Chybí mi,
Zůstaň,
Prosím.
Navždy!
Aspoň blíž,
Hodiny tikají,
Jedy brzy zabíjí,
Provaz uškrcuje,
Parapet shazuje,
Anna činí hubenost,
Mia pomáhá Ann též,
Léky léčily, teď už zabíjí,
Slova, věty, texty - díla/dopisy,
Dopisy vánoční, k svatbě, na rozloučení.

Konec či začátek?

1. ledna 2018 v 0:23 | Niana |  Rým střídá rým
Ignoruju televizi,
přesto dál je zapnutá,
překonáme každou krizi,
správná odbočka již minuta.

Hodiny značí konec,
skleničky cinknou o sebe,
najednou zazvonil zvonec,
zatemnělo se nebe.

Ohňostroj rozzáří oblohu,
kdosi smutně pohlédne..
,,Neboj, já ti pomohu!"
A za rokem se ohlédne...


Tímto vám všem přeju krásný nejen Nový rok, ale celý rok 2018, hlavně to klišoidní důležité zdraví, štěstí, lásku, pohodu a dále, dále, dále.
P.S.: vydáno až po půlnoci, aby ani tento ne-tak-zajímavý článek nezmizel pod ostatními...
P.S.S.: omlouvám se za malou aktivitu, budu se snažit zlepšit :)
Vaše Niana.