Prosinec 2017

Andělé v tělech lidských

22. prosince 2017 v 21:34 | Niana |  Pocity
Jsem jako stará hračka. V oblibě jsou totiž moderní věci, dárky. Na Vánoce už nechtějí deskové hry, ale iPhony. A když už je starší model, bere se do rukou jen ze zvědavosti - cože to dříve vlastně bylo, že.

A já jsem jako ta stará, ještě navíc rozbitá prehistorická věc, která stejně už jak dlouho leží v zaprášeném koutě, kam i patří. Ale kouty nejsou k zahození, víte? Je tam lepší úkryt. Protože když jste ve středu místnosti, snadno dostanete ránu do zad.

Občas se člověk cítí tak nějak zvláštně. Jako kdyby strašně moc potřeboval obejmout, ale ani tisíc objetí nestačí. Jako by jste potřebovali obejmutí člověka, který neexistuje, neexistoval a ani existovat nebude. Stejně vždycky každý chce to, co nemá, žejo.

Když už jsme u toho (tedy - nejsme, ale... teď už vlastně jsme), jaký názor máte na sebepoškozování? Ti, co si neubližují, většinou dosti záporný, kdežto samotní prohrávající hráči žádný... Většinou to berou jako automatickou věc.
Jsou to takoví uvěznění andělé v tělech lidských, kteří se chtějí jen vrátit zpátky domů...

I andělé můžou být totiž rozbití. Roztrhaná křídla, pořezané ruce, vytržená srdce z těla.
Bolí to. Ale ještě horší je ta bolest uvnitř, že? Ta bezmoc, když něco potřebujete, třeba jen to zdánlivě obyčejné objetí, ale ono není... Nebo vzpomínky. Šátrání v mysli a přemítání nad nimi. Moc dobře víme, že nás to zabíjí, ale stejně pokračujeme...

Když se teď vrátím zpět, dochází mi, že možná já ani ostatní rozbití nejsme. Rozbitý je celý svět okolo, který by byl alespoň trochu obzvláštněný bílým prachem, a i ten nikde...


Kdyby už do neděle nic sepsáno nebylo, pěkný prázdniny. Však víte, přeju vám veselé Vánoce, ale stejnak už nebudou jako dřív.
Tak snad aspoň vaše.
Zatím - musím jít, hledám mapu...

Jak se máš, milý Světe?

14. prosince 2017 v 19:39 | Niana |  Dopisy Nikomu
Ahoj!

Jak se máš, milý Světe?
Dnes je opravdu krásně! Slunko svítí, jemně mrzne a vločky neslyšně poletují.
Chtěli jsme se sejít, pamatuješ? Vídáme se každý den a neprohodíme jediné slovo.
Závidíš snad, že s ostatními žiju a tebe ignoruju, i když bez tebe není nic?

Možná jsi mi to měl naznačit. Nenápadně pobídnout, abych viděla, co chceš. Nemusel jsi hned tak razantně, člověče. Myslíš, že teď tě budu mít radši? Ani náhodou.
Kvůli tobě mám už zničený půlrok! A jen tak to neskončí a bude to pokračovat dál..

Skoro každý den, tam a zpět, do školy, na autobus, domů, učení a spát. Ráno autobus a už to jede zas a znova!

A teď mě omluv, jsem za zastávkou Tam a čekám, až dojedu na zastávku Zpět.
Na viděnou?

Komu? Všem, ale vlastně jen jemu.
Kam? Nikam, protože i tam je.

Sen v realitě

9. prosince 2017 v 21:45 | Niana |  (Ne)povídky
Hrobové ticho, chlad a šero - tak by se dalo popsat místo, kde stála. Všude okolo byla jen pustina, tvořená bůhví čím. Jen v dálce se tyčily trosky jakéhosi menšího města.
,,Všude dobře, doma nejlíp.." pomyslela si ona dívčina a zamířila do zcela neznámého města.

Cesta z labyrintu. Přímo a rychle.

Odtud, kde stála, jí stavby připadaly vzdálené kilometry, ale šla sotva pár minut a téměř tam byla. Jen několik desítek metrů od prvního domu byla obrovská průrva. Když došla až tam, udělala něco, co neměla.
Naklonila se.

Kdo by čekal, že spadne, má pravdu. Ještě předtím ale spatřila spoustu, spoustu tváří. Ale ty vlastně viděla i během svého pádu...
Propast byla zjevně nekonečná, stejně jako počet postav poletujících kol ní. Automaticky zavírala oči, ale žádný rozdíl v tom nebyl. Když pozorovala okolí, viděla to samé jako se zavřenými oči - tmu a ony bytosti.

Zničehonic se objevila v jednom z oněch domů. Vznášelo se tam pár přízraků, ale nevšímaly si jí. Vypadalo to, jako kdyby si nevšímaly ani sebe navzájem.

Dal jsem si záležet, abych spálil všechny fotografie...

Dívka nemusela ani příliš poslouchat, aby slyšela tichý, ale přitom celkem jasný šepot, vycházející od něčeho nebo někoho za ní.
,,Neotáčej se," zazněl chraplavý hlas. ,,Jinak uvidíš něco, co tě bude provázet nejen ve všech dalších snech, ale i za denního světla..."
,,Počkat... sen... tohle není realita..." chvilku to trvalo, než si to uvědomila. Jen sní! Moc dobře věděla, že se vždycky vzbudí, když se lekne, pomyslela si.
Okamžitě se otočila. Možná by to nebylo až tak děsivé, ale něčím ji to přitahovalo a zároveň k smrti děsilo.

Probudila se s hrůzou v očích do tmy, ve které už však žádné postavy nebyly. Měsíc klidně zářil do noci a lampa na stole se samovolně rozsvítila.
,,Měla jsi poslechnout. Vím, co říkám."
Byla tu. Tentokrát ale ne ve snu - v realitě. Ta postava, co ji probudila. I ta ji uspí.

Kostnaté prsty ji chytily za límec starého trika, které ji bylo víc než velké. Při pohledu do míst, kde by měly být oči, trnula holčina hrůzou. S prázdných černých děr místo očí se lila krev a kapala na koberec. Černé vlasy povlávaly větrem z venku přes rozbité okno. Měsíc se skryl za mraky, po kterých ještě před chvílí nebyla ani stopa.

Ostří nože protlo lidskou kůži. Žádná krev, žádný křik.

Dívčina se zvedla. Ona bytost ji hleděla na záda. Když se však na sebe zahleděli, neměla již v očích stvůra prázdno.

Nyní šla hledat svou budoucí oběť holčina. Krev z očí začínala stékat a na rtech se objevil zlomyslný úsměv.

Když srdce dělá, co chce...

9. prosince 2017 v 15:02 | Niana |  Dopisy Nikomu
Ahoj...

Předem se omlouvám, pokud bude tento dopis ode mě pro Tebe znít zvláštně, už dlouho jsem žádný nepsala a asi jsem vypadla ze zvyku.

Upřímně... Ani moc nevím, co Ti takhle psát - a zároveň neodeslat. Píšeme si často, mnohokrát do nocí, kdy ani jeden nemůžeme spát. Kdy já Tě pak ráno přesně v 7 budím mým spamem. Kdy mě rozesměješ i v tu chvíli, kdy mám chuť někoho zabít.

Jsem strašně ráda, že jsem Ti tehdy napsala, i když už ani nevím co. Kdybys nebyl Ty, ona, či ona a možná on, asi bych tu nebyla já. Když mě ale teď tak napadlo, většinou píšu dopisy Nikomu tomu, kvůli komu se cítím špatně... U Tebe je to ale ten pravý opak.
Možná je to tím, že Ti chci již delší dobu něco říct, možná tím, že vyčkávám na správnou chvíli.

Huh, právě jsi mi napsal. Náhoda? Nemyslím si.
Víš, čím je to, že Tě mají rádi všichni okolo? Člověku pomůžeš, na nic si nehraješ a já osobně nikdy nezapomenu na tvoje hlášky... Nejsou to trapné ubohé vtipy, ale tak - každý má jiný vkus, ne? :)

A teď mě omluv, jdu si dát horkou čokoládu, než přijde on - byť ani nechci, aby tu byl.

Zatím se měj...

Kam? Ne tak daleko, ale do Jeho srdce.
Komu? Tomu, kdo vidí i ve smrti krásu.

Koncertní večer v mraze

1. prosince 2017 v 23:59 | Niana |  Rým střídá rým
První prosinec v rouše bílém,
večer v mraze pokračuje nadále,
čí je mrazivá krása dílem,
na jazyku chuť po bramborové spirále.

Už jen chvíli - půlhodinka,
on jen tak tak udýchaně přichází,
úsměv jako odmalinka,
když dítě pod stromkem cosi nachází.

Pak jen sami v temném sále,
po chvíli ale plno vážně dost,
jak poddaní bez svého krále,
ten večer měl koncertní post.

Takto asi dvě hodiny,
nadšení trvá mnohem déle,
v duši však bodliny,
teď už zpátky v cele.