Listopad 2017

Srdce jako suvenýr

23. listopadu 2017 v 6:48 | Niana |  Pocity
Přišel kdosi, sebral cosi.
Kdo? Buď ten, ten, ta,... Víc lidí.
Co? Kus mého srdce.

Prostě a jednoduše vstoupili do mého života a způsobili radost, štěstí. Jenže ani jedno není navždy. Když začali odcházet a mizet, bylo to, jako kdyby mi pomalu tupým nožem řezali srdce, jehož kus chtěli jako suvenýr.

Vlastně, vlastně to dělal každý. Jen většinou to byly malé škrábance, nikoliv rány stojící za řeč. Ale i ty byly a zůstaly po nich prázdné propasti, které už spravit nejdou. Možná je trochu poslepovat krátkodobým oživením nebo částečně vyplnit hudbou, která zpevní zbytky, aby se už tak poničené srdce nerozpadlo ještě více.

Některé stěny jsou ale tenké a tak se nejde ubránit tak jednoduše, jako dát k cestě ceduli zákazu vstupu, protože vždycky přijde někdo, kdo bude mít (ne)falešnou kartičku VIP.

Jak to vyřešit? Úsměv, hlavu vztyčenou a hrdost. Třeba to případné zájemce o suvenýr odradí. Ale nic není navždy, nic.

Povídka: Jedno objetí, prosím.

16. listopadu 2017 v 20:14 | Niana |  (Ne)povídky
Stála jsem u jednoho z regálů a očima přelétla názvy knih. Jedna mě zaujala, tak ji otevírám. Vůně papíru, tisku a celkově knih je nádherná.
Rukou přejedu po hřbetu jednoho dílu jakési fantasy sbírky.
Ještě chvíli jsem si prohlížela, co všechno tam mají a pak jsem odnesla knížky ke knihovnici, která kývla na pochopení a šla je odnést.
Bezva, alespoň že už jsou vrácené a nemusím je dál hlídat.

Mince klapnou v automatu a do kelímku začíná téct horký čaj. Už čekám asi čtvrt hodiny a nevím, jestli to není zbytečné. Jen jsem informovala, kde budu. Nemám zaručeno, že přijde.
A jak minuty ubíhaly, došlo mi to. Asi je konec. Proč by jinak nepřišel? Opravdu jsem tu jen, když někdo potřebuje pomoct? A co když potřebuju pomoct jednou já? Je mi to líto. Milovala jsem ho. Jenomže kdo jsem? Člověk ne. A kdo by chtěl zůstávat s touhle podivnou existencí? Zřejmě nikdo.

Scházím ze schodů a - ještě aby se mi něco nestalo - zakopnu a málem skončím na zemi.
Venku se zachumlám do šátku, který jsem dostala, přivezený z Egypta.
A když už najdu sluchátka, jsou kompletně... Ehm, trošku... Rozmotání by chvíli trvalo. Takže bez muziky.

Hned za branou areálu knihovny spatřím autobus. Za jedním oknem sedí dvě holky a vidím, jak se pošklebují.
No jo, už jsem zvyklá.
Jenže... jejich pohledy směřují za mě.

Když se přes jejich pohledy otočím... On tam stojí. Zastavil se v půlce pohybu. Opravdu tam je. Pomalu k němu jdu.
A nakonec ten, pro koho bys schytat kulku, bude držet pistol. Nebo ne?
,,Promiň, nestíhal jsem..." řekl, jakmile uviděl mé oči - červené od pláče. ,,No tak, jsem tu s tebou."
A skončila jsem v jeho objetí.

Prokleté myšlenky či místo?

16. listopadu 2017 v 20:12 | Niana |  (Ne)povídky
Pár kapek červeného vína dopadlo na čistý ubrus, ale jí to bylo jedno. Mlčky dál nalévala, nyní již do téměř plné sklenky.
Upila doušek a koukla se ven z okna. Foukal tam silný vítr a pršelo. Voda stékala po skle, jako by si hrála na onu dívčinu, přemýšlející nad bůhví čím se slzami. Zrak obrátila na hlasitě tikající hodiny, znějící jako časovaná bomba.
Už je čas.

S lehkým omámením otočila klíčkem a nastartovala. Mířila přes ty všechny křižovatky, zatáčky a ulice k ní. Když ji viděla naposledy, vypadala nepřítomně a oči byly pevně zavřené.

Konečně tam byla. Zaplatila parkoviště a vydala se nekonečnými chodbami v budově. Bílé stěny jen umocňovaly špatný pocit.
Po chvíli již stála u dveří, za nimiž byl slyšet ruch. Potichu zaklepala a se zavrzáním dveří otevřela.
Doktoři uvnitř zmateně pobíhali a sestry byly znepokojené. Křivka na přístroji zmizela. Tedy - pořád tam byla, ale zbyla z ní jen rovná čára...

,,Cože?!" vykřikla jsem.
Všichni si ale dál hleděli jen svého a tiše pozorovali, jak jeden z doktorů zkoumá osobu na lůžku.
Vyšetřil ji během pár sekund...
,,Je konec.." pověděl.
,,Ne...ne... Ne! To nemůže být pravda! To je blbost! Určitě to jen měří špatně! Ona žije! Musí žít!"
,,Je nám líto..."


~


Uběhl už nějaký čas, ale téměř nic se nezměnilo. Víno pořád jen stékalo po lahvi, slzy po tváři a kapky po okně.
Byla zrovna tmavá noc, měsíc v úplňku na obloze...

Najednou si na to vzpomněla. Ne. Jak mohla...
,,Do prdele!" pokusila si ulevit, ale zloba na sebe tu byla pořád.
Rozběhla se do auta, stejně jako tenkrát..

Byla zrovna u oné křižovatky... Stačila jedna špatná myšlenka, zapomenutí... A zmizel díky jednomu místu druhý život.

Už jen bílá ovce?

8. listopadu 2017 v 21:32 | Niana |  Pocity
Čokoládové oči prázdně koukaly ze zamlženého okna na kopie na chodníku. Už dávno v nich nebyl ten lesk, co dřív. Těžko říct, proč.
Každopádně ten vypadaly jako skleněné výrobky, čekajíc na roztříštění. Ale co, vždyť střepy nosí štěstí, ne?

Ale i ten nejrozbitější porcelán se může spravit. Bude to chtít hodně času, vůle, trpělivosti. Ale praskliny stejně zůstanou zřetelné.

Víte, dneska jsem si něco uvědomila. Celou dobu nadávám na lidi, co ignorují staré známé plakáty a jen jdou. Ale však já dělám to stejné! Stačilo projít okolo člověka se sluchátky, když nikdo okolo nebyl, abych viděla, že se i já uzavírám do své bubliny.

Takže to znamená, že už jsem taky jen obyčejná bílá ovce, sem tam problikávající tmavě?

Zapomněla...

6. listopadu 2017 v 16:03 | Niana |  Dopisy Nikomu
Ahoj...

Nevím o tobě snad už nic. Neozvala ses už dlouho. Zapomněla jsi. Když člověk podstoupí změnu, většinou se přizpůsobí a tím pádem je jiný. Na někoho to ale asi působí silněji.
Zajímalo by mne, zda si tohle někdy přečteš.

Je to tak půl roku... jo, půl roku, co jsem tě měla asi nejvíc ráda. Ale událost na začátku prázdnin to krátkodobě změnila. Zklamala jsi mě tam, ale nejen ty. Určitě víš, oč jde.
Na konec srpna jsem se těšila. Myslela jsem, že tam budeme víc spolu... Ale ne.

Za celou dobu, co se známe, jsi mi nejspíš vždycky pomohla. A já se u tebe snažila o totéž, ale většinou se mi to nepovedlo.
Pomohla jsi mi ve špatných chvílích, ale někdy se časy vrací, víš?

Ale to už je jedno. Pomáhají mi jiní lidé, ale i Jimmy a tenhle blog.

Doufám, že se budeš mít dobře.

Komu? Té, co rychle zapomíná.
Kam? Do Blízkého Daleka.

Špatná část je tou dobrou...

1. listopadu 2017 v 16:34 | Niana
Zabila jeho, zabila sebe.

Dlouhé minuty seděla na studeném zábradlí a čekala. Na co? Možná ani ona netušila, nač tu jen tak ztrácí drahocenný čas.
Ale to bylo v tuhle chvíli jedno. Přišla o někoho strašného a zároveň toho, kdo ji držel nad vodou. Její špatná část, díky které ještě žila.
Není to moc dlouho, co se mi ona svěřila, že ho vlastně nechápe...
Těžko se popisuje, je to někdo, kdo tu vždycky je a zároveň tě někdy ignoruje tak, že o jeho přítomnosti ani nevíš.

To jedině on byl na 100% až krutě upřímný. A i to ho odlišovalo od ostatních.
,,Je to jako rudá růže na víku tvý rakve," říkával. Ten, kdo ví, o co jde, to pochopí. Ostatní by to ani po vysvětlení nepochopili..
I když, co je vlastně správný názor? Názor je jen prachobyčejný úhel pohledu, který se s každým dalším krokem může razantně změnit.

Jenže ona ho změnila. Nechala se změnit a tím měnila i jeho charakter, který se závazně na ní tvořil.
Však to nejhorší přišlo tím, že se ho zbavila. Už nebyl nikdo, kdo by ji připomínal všechny její nedostatky, kdo by ji urážel při každé příležitosti. Už nebyl ale ani nikdo, kdo by ji u hrany chytil a zachránil.

Teď uviděla realitu sama. Neměla již komu vymluvit, že to tak není, že ona je taká, jaká být chce.
Ať si do té doby říkala co chtěla... Bez něj nemůže existovat...

Až pozdě zjistila, jak jen může existovat.
Jen s ním.
Bez něj není pokračování.
Bez něj není ona.
Destrukce je řešením.