Říjen 2017

Řeknu jediné: ne.

31. října 2017 v 21:21 | Niana |  Dopisy Nikomu
Čau....
Mohl bys už konečně pochopit, že s tebou nechci být? Mohl bys mi přestat psát, volat, zajímat se o mě?
Já tě nechci vidět, tak mě k tomu nenuť.
Víš, jak se říká, že chce někdo někomu říct dvě slova - miluji tě? Tak já ti chci říct taky dvě slova: nenávidím tě.
Chybí mi staré dobré časy, občas si zastesknu a i slzy se v očích zalesknou. Ale co já vím, co by se stalo, kdyby bylo vše při starém.
Nojo, dřív byla vzácnost nekompletní rodina, teď je výjimečná ta kompletní...
Co bys ještě chtěl?
Abych se k tobě vrátila? Ne.
Abych se s tebou vídala? Ne.
Abych tě měla nedejbože ráda? Ne.
Přemýšlím, co ještě psát...
Nic.
Času není nazbyt a já ho nepromarním psaním tobě.
Navždy se loučím.
Já.
Kam? Do nejtemnějšího místa srdce.
Komu? Osobě s pohledem vraha.

Nedůvěra

26. října 2017 v 23:58 | Niana |  Zamyšlení
Důvěra je jako křehká květina. Dlouho roste a rozkvétá, ale lehce se zašlápne.

Tak to bychom měli důvěru. Ale co je to ta nedůvěra? Je to snad tak jednoduché, jako říct ,,(ne)mám tě rád"?

Nedůvěra je jako planá trnitá růže. Může se přešlechtit v křehké kvítí, ale dá to práci a nějaké trny jistě zůstanou.
Možná takhle.

Nedůvěra je totiž květina, kterou není potřeba zalévat a starat se o ni. Roste zcela volně. K jejímu oslabení a předělání na kytičku jemnou je ale naopak nutná péče, starost a pravidelná práce na ní. Je to jako pěstovat nádhernou rostlinu, které by byla obrovská škoda, kdyby se zašlápla.

Bohužel nedůvěra je již květina pošlapaná...

Svítání a jeden moment.

25. října 2017 v 7:56 | Niana |  (Ne)povídky
Světla ze vzdálených domů se začala pomalu rozsvěcovat a zhasínat. Lidé vstávali, přáli si dobré ráno a pomalu mířili do práce přes potemnělé město. Mlha se stále ještě nezvedla a člověk mohl být rád, když viděl na pár metrů před něj.

To ona byla ale už dávno vzhůru. Vsedě se opírala o zeď jakéhosi domu a pozorovala ruch okolo ní. Milovala, když byly ještě vidět hvězdy, ale zároveň už svítalo. Jako tenkrát...
Opatrně se zvedla a tiše se vydala úzkou uličkou svým směrem. Některé závěsy za okny byly ještě zatažené.
Nešla však do práce či školy, jako jiní. Mířila k místu, u kterého zažila svůj osudový moment.

Po chvíli se octla u okraje města, kde začíná les. Bylo zde ještě větší chladno, než jinde. Pomalu se vydala po jehličím zasypané cestičce, čím dál hlouběji do lesa.

Po několika minutách se dostala ke studené říčce, u níž byla zabodnut do země kus dřeva, jako nějaké znamení.
Když přišla blíž, zvláštně se zahleděla. Přemýšlela a myšlenky jí pobíhaly v hlavě tak rychle, že se ani nestihla zachytit jedné a už tu byla další.

Rozhledla se, udělala pár kroků k nejbližšímu stromu a kousek od něj nalezla nůž.
Tajemně se usmála, hodila na záda svůj batoh a se zakrváceným nožem se vydala pryč.

Temný pátek ještě neskončil.

13. října 2017 v 22:01 | Niana |  Pocity
Na kalendáři nešťastný datum,
za oknem se stmívá,
svíčka na stole tiše hoří,
venku mihne se stín.

Zprávy pravidelně chodí,
mobil pípá vždy,
když jednou ztichne,
rozezní se vyzvánění.

Míří k němu poklidně,
už se chystá ke spánku,
na displeji neznámé číslo,
přesto hovor zvedá.

Podivný hlas ozve se tam,
netuší, čí by mohl být,
po otázce na jméno,
slyší jen šumění.

Jakmile telefon položí,
zatahuje závěsy,
za oknem vidí snad něčí tvář?
Snad únava iluze nese.

Po minutě slyší za zády hlas,
který nyní není cizí,
otočí se vystrašeně,
pohlédne smrti do očí.

Že pátek třináctého nic neudělá?
Ještě stále je...
Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil...
Jak víš, že za tebou někdo není?
Říkáš - koukám se, není...
Možná je tedy vedle tebe...
Protože vždy, ale vždy...
Vždycky tu je...