Červenec 2017

Jizvy na duši a těle.

Středa v 22:27 | Niana |  Pocity
Hnědé smutné oči pomalu se zavírají,
noc teď ubíhá rychle a tiše, jako život,
bez ostychu se slzy valí z mých tváří,
led jako by zamrazil tělo, ba i tu duši,
zanechají za sebou jen vzpomínky,
které se pomalinku vrací k srdci,
odkud vzešly a kde mají být.
Jenže nejen srdce zraněno,
niť už opustila tamtu ránu,
jenž se snad brzy zacelí,
přesto ale jizvy nemizí.
Kolik pohledů snesu?
Nezáleží na vzhledu,
říkávají moji přátelé.
Pochop - mně ano!
Zní to jak klišé, jo..
Uvnitř cítím...
Bolestivé...
Asi pocity?
Jo, pocity.
Strach.
Bolest.
Závist.
Furt tě
miluju.
Vážně,
víš?

Nepoetická poezie

12. července 2017 v 17:59 | Niana |  Rým střídá rým
Venku lije jako z konve,
já tiše ujídám Haribo,
pouštím písničky nahlas,
můj úsměv visí nakřivo.

Má poezie je nepoetická,
přesto snažím se dál,
hledám slova a rýmy,
aby vítr pořád vál.

Hledáte tu smysl?
Povím vám: marně,
nikdo ho nenajde,
jen mě drží věrně.

P.S.: Ok, uznávám, tohle za moc nestálo, ale musela jsem to ze sebe dostat.

Rádoby rýmky.

12. července 2017 v 11:02 | Niana |  Rým střídá rým
Mizíme spolu za horizontem,
jež však nejde překlenout,
srdce není stěhovavé,
a já potřebuji obejmout.

Vesmír náš drásá mi mysl,
vše se zdá být nekonečné,
jak loutky v kohosi ruce,
veškeré strachy jsou zbytečné.

Kdo vůbec tohle může číst,
rádoby rýmky skládám,
duši izolepou slepuji,
srdce na podnosu dávám.

Někdy za tyhle texty stydívám se,
jak poutník starý v tmavém lese,
hledám poklady neexistující,
ruka s tvou se nezadržitelně třese.

Smyčka na našem stromě.

9. července 2017 v 17:46 | Niana |  Povídky
Přiřazeno k tématu týdne "Co to hergot je?"

Již před několika hodinami jsme si šli lehnout - a od té doby jsme si povídali. Jen já, kamarádka a její mladší brácha, jediný člověk v místnosti, který si spokojeně spí.
Měsíc prosvěcoval tmavý pokoj, i když byla velká část okna zakrytá závěsem. V jednu chvíli nastalo ticho. Nevěděla jsem, co říct, tak jsem čekala, co poví Debby, má kamarádka. Nepronesla však nic, protože mezitím usnula.

Trvalo ještě pár minut, co jsem koukala do stropu, než se to podařilo i mně. Spánek jsem si ale moc neužila, snad jen hodinu.
Ze snění mě totiž vytrhlo čísi křičení. Rozhlédla jsem se po pokoji. Debby vyděšeně učinila to samé. Viníka jsme zahlédli v jejím sourozenci, zmítajícím se pod peřinou.

,,Same! Prober se, Same!" křičely dva dívčí hlasy.
Najednou se zvedl, stejnak jako my. V očích bych spatřila beznadějný strach, kdyby bylo jen o trochu víc světlo.
,,No tak, Samí, to byl jenom sen, nic se nestalo!" snažila se ho uklidnit Debb.
,,Ale... Tys byla na tom stromě!"
,,Na jakém?" zasáhla jsem do rozhovoru.
,,Na tom našem u lesa..."
,,Prosim tě, nic se nestalo, spi." má dlouholetá kamarádka se opět zachumlala do peřiny.
,,Ale ty jsi visela na provaze!" pronesl nevinný malý kluk. Očekávané bylo vše, ale tohle ne.
Přeběhl mi mráz po zádech: ,,Hele, opravdu se ti to prostě zdálo, už se to nestane znova, jo? Neboj."

Celý zbytek noci - nebyla to až tak dlouhá doba - jsem strávila uklidňováním malého Sama. A vlastně i sebe. Víčka jsem už ale nezavřela.


Druhý den ráno byl Sam pořád vystresovaný, takže jsme se my tři společně dohodli, že se tam dojdeme podívat - nic se přeci nestalo.

~

Šli jsme po staré vyšlapané cestičce, když jsme na kraji uviděli naše oblíbené místo. Na větvi, rostoucí výš jak dva metry od země, byl přivázaný provaz. Se smyčkou.
,,Debby?" otočila jsem se. Nikdo tam ale nestál. ,,Debby?! Same?! Nedělejte si ze mě srandu a vylezte!"

Za kmenem jsem zahlédla postavu. Opatrně jsem se přibližovala. Ruka, kterou jsem viděla, byla volně svěšená podél těla.
Došla jsem až na tamější stinné místo. Osobou, jejíž pohled byl děsivě prázdný, byl Sam.
,,Co to hergot je? Děláte si ze mě srandu? Same!" ale on se ani nepohl.

,,Eh? Debby?" chtěla jsem se otočit. Zápěstí mi ale chytily čísi kostnaté ruce. ,,Debb?!"
Mého krku se dotkl provaz.

Šest ráno.

6. července 2017 v 9:07 | Niana |  Pocity
Jehličnaté stromy chvíli brání světlu,
ranní slunce propaluje se do hlavy,
skalky při cestě zeleně prorostlé,
osamělé břízy tyčí se vzhůru,
vysoko nade mnou letadlo,
kam asi tak může letět?
Nasedla bych hned,
nemějte obavy,
neztratím se,
dám vědět,
napíšu,
zatím.
Počkat.
Radši ne.
Slzy na tváři.
Stékají k srdci.
Se vzpomínkami.
Mysl pustá jak poušť.
Slunce se vyhupuje výš,
bez ostychu a pochybností.
Jako kabinka na ruském kole,
mířící pomalu k jistým nebesům.
Jsem zmatená a to je jen šest ráno.


Srdce se mění, já se měním.

3. července 2017 v 22:51 | Niana |  Pocity
Pravá ruka v bílém čímsi,
levá už vším unavená,
oči klíží se znatelně,
ale hlava spánku brání.

Mimo sáhnu na rameno,
cítím však jen kosti,
to samé u kolen a lokte,
v kostlivce se měním?

Minulý týden byl v rouchu bílém,
obstarán doktory a sestrami,
ti všichni snažili se sebevíc,
úsměv se přesto objevil až s ním.

Jeho poloprázdný pohled to byl,
kdo rozzářil štěstí v očích mých,
kdo i smutkem je zaplavil,
a vytvořil si tím malý kříž.