Červen 2017

DS: Důvod neaktivity

27. června 2017 v 19:38 | Niana |  DENNÍ SVĚT
Zdravím!
Tenhle článek je jen vysvětlení nastálé neaktivity - mně je to líto, ale já, jakožto pravák, levou opravdu psát neumím - a pravou rukou v sádře vážně psát nejde... Nu jo, když je někdo nemehlo, tak je prostě nemehlo.

Zatím ^-^
Niana

P.S.: tenhle text mi zabral asi čtvrt hodiny D:

Chybíš mi.

20. června 2017 v 20:20 | Niana |  Dopisy Nikomu
Zdravím Tě.
Je to už dlouho, co jsme se viděli naposledy. Nejdříve to bylo dost obtížné, ale zvykla jsem si na samotu a to, že Tě budu vídat méně. Viděl jsi mou radost, když jsi po nějaké době přijel? Viděl jsi smutek v mých očích, když jsi naopak odjížděl? Není to až tak dávno, kdy jsi mi tolik nechyběl, ale fotky, které jsem před pár dny našla, mi oživili slzy srdce. Fota, na kterých jsem byla jako malá s dlouhými rozčepýřenými vlasy, na kterých jsi byl vyfocen Ty na první rodinné dovolené u moře a my, když jsem se o Tebe s láskou opírala.
Nad těmi fotkami jsem proplakala velkou část večera - ale ani to mi Tě nevrátilo zpátky. A nyní, když tu klepám do klávesnice dopis pro Tebe, vzpomínám, jak jsi mě učil první kroky na počítači. Jak jsem si kreslila v malování a ty jsi to vybarvoval. Nebo jednou, když jsem cosi nakreslila, ty jsi to začmáral a už se ti to nepodařilo vrátit.
Ano, byla jsem na tebe často naštvaná, ale ještě častěji jsem Tě měla ráda. Ráda vzpomínám na ty časy, kdy jsi přišel ze školy a já Ti skočila kolem krku, načež jsi mě objal.
Hodně si vzpomínám i na ten den, jak jsem šla na nějaký přespolní běh. Řekl jsi mi tehdy...
A pamatuj, že není důležité zúčastnit se, ale vyhrát.
Ano, bylo to egoistické, ale tehdy mě to tak nakoplo, že jsem doopravdy vyhrála.
Avšak teď... Koukám na fotografii, na které je většina rodiny rodinných příslušníků. Vidím Tě tam jako malého kluka, jehož čeká budoucnost. Ale Ty, Ty jsi skončil u jakési cizí rodiny... Tedy, pro Tebe ne cizí. Ty je máš rád.
Jediné, co mi po Tobě zbylo, je pár obrázků, šátek a dvě knížky.
Chybíš mi.

Rozhovor

19. června 2017 v 21:53 | Lili |  Pocity
,,Láska bolí." to mi řekl můj bývalý přítel, když mě opustil. Jenže láska nebolí, je to jen slovo, které je buď vyřčené a nebo napsané na papíře něčí rukou. Láska je jen slovo, které si lidé vymysleli, protože nevěděli, jak popsat cit mezi lidmi. Láska nebolí, vždy bolí ten cit. A ta slova která značí, že je konec. Zabodávají se ti do srdce jako dýka. Nebolelo by to tolik, kdyby ji nedržela milovaná osoba, jenže ona ji drží. Tak jsem se v tu chvíli cítila…
,,Láska nebolí, bolí city." řekla jsem mu a odešla s hlavou vztyčenou, i když jsem vevnitř umírala. Dlouhou dobu jsem se snažila opravit rány po dýce, jenž držel můj přítel. Marně, a pak… pak to přišlo…
,,Ahoj." pověděla mi, nebyl to kluk, nýbrž dívka.
,,Ahoj." odpověděla jsem a darovala jí úsměv, tedy alespoň náznak…
,,Proč jsi zničená?" zeptala se…
,,Cože?!" nechápala jsem…
,,Jsi zničená kvůli klukovi, který ti za to nestál…" pověděla mi pevným hlasem.
,,Ach… On mi za to ale stál." zašeptala jsem a po tváři mi stekla slza.
,,Stál? Kluk, který se pokaždé ohlédl za jinou i přesto, že svíral tvou ruku? Kluk, který si nevážil tvých krásných očí, kluk, který myslel jen na sebe a když jsi potřebovala vyslechnout, nebyl tady? Kluk, který nevěděl, co je to být potichu a užívat si přítomnost toho druhého? Kluk, který se na diskotéce vykousne s jinou holkou a pak přijde k tobě a dá ti pusu? Kluk, kvůli kterému si ztratila více slz než úsměvů? Kluk, kvůli kterému jsi byla ztrápená, který ti neudělal radost. Nikdy ti neřekl mám tě rád? Nebo tě jen tak neobejmul, nedal pusu do vlasů? Kluk pro kterého jsi NIC neznamenala? Ten ti za to stojí?"
,,Ne."
,,Tak proč jsi říkala, že ano? Kdyby tvá kamarádka měla stejný problém… ty by jsi jí řekla to samé že?"
Mlčela jsem, protože to byla pravda.
,,Již musím jít."
,,Kam?" zeptala jsem se, bylo mi líto, že odchází.
,,Pryč. Ale až mě budeš zase potřebovat, přijdu," při těch slovech se usmála. ,,Ahoj" pověděla naposled a zmizela.
,,Sbohem..." zašeptala jsem. A znovu se dívala do zrcadla ve svém pokoji.

Zapeklitá iluze a on...

18. června 2017 v 20:39 | Niana |  Rým střídá rým
Vydáno za pomoci Lili.

Čtu články data starého,
v mém myšlení nového.
Většinu do své situace beru si,
pozoruji tu zapeklitou iluzi.

Dostanu se na čísi dílka dnešní,
jež autoři jsou stejnak falešní.
O dni otců tam píšou,
sami neví s čím to žijou.

Je to těžký věřit všemu,
když jejich srdce bije k temnu,
když se bojí vlastního domova,
jejich mysl je jak bláznova.

18.6. pro mě není svátek táty,
moje slzy jsou všude okolo rozváty,
nechci už nikdy spatřit pohled jeho,
jen jeho napořád beru za stého.

Záleží mi více na lidech daleko -
přeju hodně štěstí, kolego!
Jen tebe, táto, nechci poblíž,
tvá přítomnost je mi na obtíž!

Snář a moje poselství.

18. června 2017 v 17:33 | Niana |  Rým střídá rým
Zdá se, že padá obloha,
splněna se zdá být má úloha,
dešťové kapky znemožňují myšlení,
jestlipak někdo mého snažení ocení?

Tmavý svět je plný bolesti,
já ocitám se na rozcestí,
které navždy změní životy,
a zbaví mě dobré jistoty.

Jsem ráda za opravu jejich přátelství,
jevilo se mi to jako poselství,
však pravdu ve snáři téměř nalézám,
život můj je nyní hluboce pořezán.

Stříbrné ostří v temnotě

13. června 2017 v 14:54 | Niana |  Pocity
Všude kolem tma a žádné světlo,
jen chladno a studený vítr,
bez možnosti pohybu či úniku,
v duši smutek a nekonečné prázdno.

V dálce viděny hranice místnosti,
vše okolo jsou temné stěny a strach,
obavy naplňují srdce a rvou ho,
však alespoň střepy z něj zbudou.

Na krku pocítila jsem čísi dech,
vzduch jako by cosi prořízlo,
nemyšleno ale jen obrazně,
tělem nato projelo stříbrné ostří.

Bouřkové mraky a nechápající dívka

12. června 2017 v 14:37 | Niana |  (Ne)povídky
Slunce nádherně zářilo, tráva se zelenala, vál jen mírný větřík. Přesto byly v dálce vidět temné mraky a ty byly nejspíš i v hlavách většiny přítomných. Hlína byla po nedávném dešti promáčená a boty se do ní zlehka propadávaly.
Čísi ruka s kapesníkem otřela slanou vodu na tváři. Další je brzy následovaly. Květiny pokládané na zem se vždy ohybaly dolů, jako by i ony truchlily.
Dívka stála kousek ode všech a mlčky je pozorovala. Nechápala všechno to černé oblečení a slzy. Bouřkové mraky již byly nad hlavami zasmušilých lidí a ona se stále nemohla dovtípit, proč na ni lidé nereagují a jen dál hledí, skoro jako skrz ni samotnou.
Tiše zaklela, když začaly padat studené kapky z oblohy a obrátila zrak k tmavé rakvi. Čí je? Kdo v ní leží?
V dálce se rozezněly zvony, smíšené se zvukem hromů. Setmělo se, ale osoby dál truchlili a postávali blízko sebe.
Děvče si myslelo, že už toho zažilo hodně a také věřilo, že se vše spraví za kratší či delší dobu. Přála si být zase doma, obklopená nehádající se rodinou. Nad textem na náhrobku ozářil blesk i fotografii.
To nejhorší ji přes to všechno ale teprve čekalo. Poznala vyobrazenou osobu. Právě byla na svém vlastním pohřbu.

Budu tu za svitu slunce i luny.

10. června 2017 v 22:10 | Niana |  Pocity
Pootevřeným oknem slyším déšť,
zvuk kapek mě přespříliš uspává,
ztrácím se v mých myšlenkách,
potřebuji mapu, buzolu a radu,
jak se vyprostit z toho pekla,
už navždy mít jen svůj klid,
a své přátele okolo sebe,
bez zbytečných nervů,
za svitu slunce i luny,
v objetí s úsměvem,
napořád s tebou,
já nevím proč,
mám tě ráda,
děkuju ti,
buď tu.
Prosím,
slib mi to,
neodcházej,
neplač nadarmo,
drž a nevzdávej se,
po tvém boku budu stát,
je mi ukradený cizí názor,
já rozhoduju podle rozumu,
neřídím se povídačkami a keci,
jsem unavená a asi musím jít spát,
promiň, už..

Oheň a světlo, slzy a tma...

4. června 2017 v 11:20 | Niana |  Pocity
Pamatuješ na ten večer,
seděli jsme vedle sebe,
prsty se nám dotýkaly,
já decentně nervózní,
ty koukajíc do ohně,
ruce pak spojené,
šťastný výraz,
nevinnost,
uvolnění,
světlo,
ano?

Brečím v posteli pod dekou,
je mi horko a chci usnout,
slza stéká z koutku oka,
polštář za chvíli slaný,
i moje mysl zmatená,
rána v srdci čerstvá,
objetí je potřebné,
oni mi tu chybí,
černo okolo,
temnota tu,
nevěřím ti,
víš to,
ne?

Ale ostatní to nevidí. Vidí jen to, co ukážeš. Ty však litování nechceš, mlčíš. Proč nespíš a hlava bolí? Simulant jsi - hotovo.
Na mobilu digitální hodiny přeskočí na 1:10 a já se nadechnu. Nezlomitelná se zlomila a zašeptala si: ,,Už to víc nevydržím..."