Neptej se proč.

23. května 2017 v 11:05 | Niana |  Dopisy Nikomu
Ale... ale proč?

Nepiš prosím, že mi na něm záleží. Prosím ne. Je mi těžko, když to dokážeš takhle napsat a věříš tomu. Já sama se nedokážu rozhoupat k nějakému pohybu, abych zjistila, kam se váhy převažují více. Trochu ironie, když jsem ve znamení vah, ne? Možná důvod váhání.

Píšu ti a ty si dokážeš představit, jak ležím s peřinou na hlavě, obličejem zabořeným do polštáře a přemýšlím. Víš, že je to realita?

Já se ti omlouvám. To, co jsem ti ze sebe ukázala, byl prach a smetí, nic víc. Jenže to byl dříve celý můj život. Teď mi připadá, že se celá měním, že už to nejsem já, nestíhám ty změny.
Nejsem vždy připravená loutka v jeho rukou. Já nehraju na přání.
Já chci žít svůj život, chci zahodit všechno závaží, chci létat!
Irituje mě, když vidím známé tváře, jak přehlížejí ty nejpodstatnější věci, jak dělají, že se nic neděje. Blbost. Děje!

Proč jen tohle vlastně píšu... ah, vlastně - ta omluva.
Nějak nevím jak navázat, ztratila jsem nit. Přemýšlela jsi někdy nad tím, že je to strašně pěkná myšlenka? Každý máme svoje lano, na kterým se držíme zuby nehty, ale každý ublížení, každá rána je jako jeden řez nožem... Pokaždé přeřízne jedno vlákno... A proto tu teď visím na posledních nitkách.

Někdy by se měli lidi zamyslet a přestat hledat řešení u psychiatrů a v podobě bílých tabletek. Ono by stačilo jedno upřímný objetí, který je tou nejlevnější léčbou, přesto se provádí minimálně.

Něco ti povím. Otevřela jsem se ti jako nikomu jinýmu a i tak mě neznáš. Ani já si ale nevidím do duše. Nemám tušení, čeho jsem schopná. Jednou dopadnu špatně, moc špatně.

Zrovna teď na nějaký objetí nemám ani pomyšlení. Možná, možná se takhle cítí ty existence, co polykají jednu dávku za druhou.

Málem bych zapomněla dodat - pod všemi námi na provazech jsou velké láhve s obalem, na kterých jsou lebky a překřížené hnáty...
Proto chci všechny okolo mě pustit, aby nespadli taky.

Jen ti chci říct, že když se prostě odpoutám a budu ignorovat, není to tím, že bych tě neměla ráda, ale tím, že tě mám ráda až moc.

Ozval se výkřik. Ostrá hrana projela kousek od mýho obličeje a zaryla se do lana. Přetrhlo se.

P.S.: Prosím, jestli se tohle někomu taky stane - než se to stane, navaž mu na jeho copánek další, tlustší kus, ať nespadne...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama