Květen 2017

Tvé objetí nebo můj vesmír?

29. května 2017 v 20:13 | Niana |  Dopisy Nikomu
Snaha něco se naučit do školy odezněla hned, jak mi došlo, že to stejně nejde a ani nepůjde. Ano, potřebuju to umět, učitelky nás mají zkoušet. Ale jak?
Sedím opřená o topení přikrytá dekou, ale stejně mrznu. Pojídám Toffifee, ale stejně mám chuť na sladké. Snažím se myslet jen na to pěkné, ale stejně dál stahuju černobílé obrázky s citáty o zbytečném životě.

Jsem zoufalá a myslím na tebe. Na ten tvůj pohled, když jsi ke mně vždycky šel. Ale taky na to, jak jsi stál u ostatních lidí dvacet metrů ode mě, bavil ses a já seděla osamocená na zemi na dece. A na co ses zmohl? Na pár úsměvů?

Promiň, omlouvám se, jestli jsem čekala moc, ale myslela jsem, že mi dáš spíš oporu než že budeš podporovat jeho slova.
Ok, no dobře. Nemůžeš to říct prostě upřímně?! Stydíš se za mě, stydíš se za to jaká jsem a jaká chci být?

Pak se nediv, když se cítím líp v koutku ode všech.
A ještě něco. Já ani nevím, jestli bych byla raději v rohu ve tvém objetí, nebo sama ve svém vesmíru...

Neptej se proč.

23. května 2017 v 11:05 | Niana |  Dopisy Nikomu
Ale... ale proč?

Nepiš prosím, že mi na něm záleží. Prosím ne. Je mi těžko, když to dokážeš takhle napsat a věříš tomu. Já sama se nedokážu rozhoupat k nějakému pohybu, abych zjistila, kam se váhy převažují více. Trochu ironie, když jsem ve znamení vah, ne? Možná důvod váhání.

Píšu ti a ty si dokážeš představit, jak ležím s peřinou na hlavě, obličejem zabořeným do polštáře a přemýšlím. Víš, že je to realita?

Já se ti omlouvám. To, co jsem ti ze sebe ukázala, byl prach a smetí, nic víc. Jenže to byl dříve celý můj život. Teď mi připadá, že se celá měním, že už to nejsem já, nestíhám ty změny.
Nejsem vždy připravená loutka v jeho rukou. Já nehraju na přání.
Já chci žít svůj život, chci zahodit všechno závaží, chci létat!
Irituje mě, když vidím známé tváře, jak přehlížejí ty nejpodstatnější věci, jak dělají, že se nic neděje. Blbost. Děje!

Proč jen tohle vlastně píšu... ah, vlastně - ta omluva.
Nějak nevím jak navázat, ztratila jsem nit. Přemýšlela jsi někdy nad tím, že je to strašně pěkná myšlenka? Každý máme svoje lano, na kterým se držíme zuby nehty, ale každý ublížení, každá rána je jako jeden řez nožem... Pokaždé přeřízne jedno vlákno... A proto tu teď visím na posledních nitkách.

Někdy by se měli lidi zamyslet a přestat hledat řešení u psychiatrů a v podobě bílých tabletek. Ono by stačilo jedno upřímný objetí, který je tou nejlevnější léčbou, přesto se provádí minimálně.

Něco ti povím. Otevřela jsem se ti jako nikomu jinýmu a i tak mě neznáš. Ani já si ale nevidím do duše. Nemám tušení, čeho jsem schopná. Jednou dopadnu špatně, moc špatně.

Zrovna teď na nějaký objetí nemám ani pomyšlení. Možná, možná se takhle cítí ty existence, co polykají jednu dávku za druhou.

Málem bych zapomněla dodat - pod všemi námi na provazech jsou velké láhve s obalem, na kterých jsou lebky a překřížené hnáty...
Proto chci všechny okolo mě pustit, aby nespadli taky.

Jen ti chci říct, že když se prostě odpoutám a budu ignorovat, není to tím, že bych tě neměla ráda, ale tím, že tě mám ráda až moc.

Ozval se výkřik. Ostrá hrana projela kousek od mýho obličeje a zaryla se do lana. Přetrhlo se.

P.S.: Prosím, jestli se tohle někomu taky stane - než se to stane, navaž mu na jeho copánek další, tlustší kus, ať nespadne...

Žíravina v křehkých lahvičkách v rukou robotů

21. května 2017 v 23:00 | Niana |  Pocity
Já říkám, nejsem stroj. Nejsem schopná pracovat pravidelně, činnosti si rozvrhnout a dodržovat to. Moje soustředěnost záleží na tom, jak se daný den vyspím, kolik toho naspím a v neposlední řadě kolik toho sním.

A tak zjišťuju, že všichni lidi se v podstatě mění v roboty, jen aby vydržely nápor společnosti. Ale co když mi chybí nějaký dílek a šroubek nebo se prostě měnit nechci?

Prohlížím si rozjařené fotky horkých pláží s rodinami před foťákem. Sleduju reklamy s kamarády pobíhajícími po přírodě na bůhví co. A hlavně přemýšlím, kdy jsem taky takhle naposled byla? V klidu, s rodinou a přáteli?...

Víte, koupila jsem si sešit. Pěkný modrý s bílým šrámem, s kaňkami všude možně. A přes střed se vine černý pruh s obličejem, stavbou, autem, tančícím párem a mnoha dalšími věcmi. Jsou tam takovým podivným způsobem, že splývají dohromady. Nebo mám možná jenom trochu zamlžený myšlenky. Každopádně mi dohromady připomínají hudbu, i když tam nic s ní spojené není.
Ještě jsem se vlastně nedostala k tomu, proč ho vlastně mám. Sešit na písničky, kresby, malůvky a citáty. Stačí? Bohužel tam nebudu až tak otevřená, protože bude i krapet veřejný - takže co kdyby se chtěl někdo kouknout, žejo.

Já ani nevím proč to píšu. Možná proto, že dělám že se nic neděje, že jsem nad vším povznesená a naprosto v pohodě, když uvnitř trpím a neznámá žíravina mě rozpolcuje na kousky?

Pavoučí síť

18. května 2017 v 22:35 | Niana |  Rým střídá rým
Podpořeno osůbkou Lili :)

Povídal mi Neboj, jsem tu s tebou,
jenže když pak o tom slyším,
ruce se mi nezastavitelně klepou,
a já pak už jen zbytek tuším.

Stačí pohled na jedinou společnou fotku,
začnu přemýšlet o tom všem,
kdy spadnu z pomyslného schodku,
a kdy na střepy rozbije se ten můj sen.

Chytla jsem se do pavoučí sítě,
v duši však stále odhodlána,
kolem srdce obmotávají se mi nitě,
má cesta je však i dále psána.

Tvůj život má smysl žít,
protože bez něj to bude hřích.
Jeho srdce bilo pro mě i tebe,
jeden cizí názor vše změnil hnedle.
Nyní v ruce svírá ho ona,
ta, jež jen smrti je podobna.

To píšu Tobě!

12. května 2017 v 22:23 | Niana |  Pocity
Víš to. Ty moc dobře víš, že jsem ji neměla ráda. Ba ne, já ji dokonce nesnášela. Po těch všech urážkách a nemilých zprávách se není čemu divit. Tys četl ty zprávy, co mi ta jedna nejmenovaná dívka, mladší než jsem já, psala. Tys jí odepisoval přes můj mobil a nemohl ji ani vidět. A to pro tebe je teď kamarádka. To ty jsi odsoudil těch pár lidí, kteří tě měli a mají moc rádi a položili by za tebe život. Ty lidi, kteří se tě snažili varovat. Hej, to dělali kvůli tobě!

Tluče mi srdce pokaždý, když mi na mobilu naskočí hovor od tebe. Nikdy jsem to nezvedla. Ani po tom půl roce. Nikdy jsem neměla dost odvahy. A sebevědomí. To ve mně narůstalo až díky tobě a těm, již zmiňovaný lidem, jenž pomohli i mně - ale já je neodstrčila - oproti tobě...
Stačila by jen jediná chvíle, okamžik, pár slůvek, aby se to všechno zničilo. Jako bys v dokonalém klidu stavěl budovu na špičce jehly a v případě chuti do ní strčil. A stavba se zhroutí. Stejnak jako já. Jenže to jsi ty neudělal. Odebíral jsi šikovně cihly, až zbyla jen hromada, které chybí ke spadnutí jen troška.
Pomohl jsi mi stavět cosi nádherného, už jsem se cítila jinak, ne jenom jako podivnost, který zbývá umřít.

Chápeš, že tohle píšu Tobě? Že jsi nebyl obyčejný ty, ale Ty. Nebyla jsem to já, byli jsme to My.

I přes to všechno štěstí jsem se rozhodla riskovat. Byl to adrenalin, co mi proudil v žilách. Pak se ozve rána ticha a nastane tma. Nebo temnota? Vím já?

Chci ,,jenom" pocítit zase slzy štěstí, smutku i naděje.
Chci jedno upřímný objetí. Nebo možná dvě.
Chci někoho, kdo se o mě bude bát tak, jako já o něj.
Chci vedle sebe pár lidí, kteří mě podrží.
Chci usnout hned, jak lehnu - a vzbudit se až před obědem.
Chci přežít den bez bolesti hlavy.
Chci začít žít a konečně umřít.
Chci... chci toho nějak moc, ale nedokážu přestat.
Možná chci jen svý starý já, který neznalo Tebe, nebylo zdaleka tak úžasný jako s tebou, ale nebyla to taková troska, jako je teď.
Jo, a ještě něco. Já vím, že to uděláš. Víš to? Každopádně už jen čekám, až odendáš jehlu zpod zříceniny...

Čínské nápisy a konvička s čajem

3. května 2017 v 21:09 | Niana |  Rým střídá rým
V pološeru hrála tichá melodie,
přesto on však tu vodu nevylije.
Ona prohlížela čínské nápisy,
já koukala na učitelské podpisy.

Dali bychom si červený či zelený čaj?
Nejsme na ně zvyklé - holt jiný kraj.
Jing Mao Feng padne nám pak do oka,
ona tu již byla - tak to je aspoň záruka.

A co k tomu: čokoládové sušenky či zákusek?
Mám už dost těch všemožných pochůzek.
S úsměvem objednáme si baklavu,
a zaženeme tak i tu nejhorší obavu.