Duben 2017

Překonej strach žít...

25. dubna 2017 v 21:23 | Niana |  Rým střídá rým
Polorozpadlá hřbitovní zeď,
vzpomínky, vracející se zpět.
Velká rána na srdci otevřená,
navždy život její poznamená.

Slzy koulí se po krásné tváři,
hvězdy na obloze však jednou zazáří.
Hruď klesá výš a níž,
na krku houpe se stříbrný kříž.

Zmáčený kapesník v třesoucí se ruce,
černé šaty, v dešti i kapuce.
Koukej, zrovna padá hvězda!
Sny se plní - a to se ti nezdá.

Neboj, jsem a zůstanu tu pro tebe,
budoucnost ti na dveře hnedka zaklepe.
Zítřek je sice ale ještě mlád,
vždy tě však někdo bude mít rád.

Dopisy nikomu: Nemáš o tom ani tušení...

19. dubna 2017 v 20:11 | Niana |  Dopisy Nikomu
Ležela jsem tam a šepot se rozléhal ztichlou místností. Bylo by ticho, dokud by se neozvala rána. Byla by to mířená kulka, omyl nebo jen zmatené myšlenky?
Moc dobře to víš, protože jsem tvůj dech cítila vedle sebe. Možná, možná jsi zaslechla i to zavrzání dveří, když tam přišli. Proč jsi nerozsvítila? Protože i tak by tam nikdo nebyl?
Tohle byla ta jediná osoba na světě, která je pro každého někdo jiný. Láska, přítel nebo smrt, kdo ví?
V tu dobu jsem neuvažovala o ničem takovým. Ještě jsem neposlouchala to, co díky poslouchám. Přidala bych si dnes jinak, kdybych se nezměnila?
Každé rozhodnutí může všechno změnit. Možná proto se nervuju ze sebemenší blbosti?
Spousta otázek a jen jediný učitel, který na ně může odpovědět. Ten však mlčí a nechává mě napospas pistoli, jež na mě pořád míří, stejně jako ty.
Každej z nás má ale přece svý malý a velký starosti, ne?

Děláš dobře, ne, to si neber, přece nebudeš jako oni, budeš lepší, jen to tam nech ležet a radši si dej sklenku vody.
Nemáš o tom ani tušení.

Pocity: Co se stane, až...?

11. dubna 2017 v 13:32 | Niana |  Pocity
Vítr zdvihá záclonu a tiše si s ní hraje. Chlad se šíří celou místností, ne-li i dál. Hrnek s dávno vychladlým čajem stojí na stolku.
Byla to jedna z těch chvílí, kdy mám čas přemýšlet... Přesto to většinou neudělám a pak toho lituju.
Na mobilu jednou za čas pípla zpráva od jakési osůbky. Četla a odepisovala jsem na ně a zároveň nad nimi přemýšlela. Proč se nevinní lidé viní z něčeho, za co nemůžou?
V mysli se mi nestřídaly pouze myšlenky o daných zprávách...

Co když neudělám nějakou věc a vše se tím pádem změní? Co se stane, až sklenice nebude poloplná, ale poloprázdná? Nebo už je?...
Proč vůbec hledám ve všem takové složitosti?

Až digitální hodiny přeskočí na čtyři nuly, nestane se nic zásadního. Jen další (ne)obyčejná půlnoc.
Až zapadne slunce, vše bude jako vždycky. Jen bude tma.
Až osoba, osvícená displejem, přijde ke mně, změní se něco? Jen mě vyruší...

Ale... co nám vlastně tolik brání ve štěstí, radosti a spokojenosti? My samotní a změny. Člověk je za každým problémem... a pokud ne, tak to není problém.
Hold už je to tak - život je jako psaní vyprávění ve škole - úvod, zápletka a rozuzlení. Něco jako styl života, kterým žije každý.

Víte, to, co slyšíme - to je názor, ne fakt. A to, co vidíme - to je úhel pohledu, ne pravda...

P.S.: Omlouvám se. Tomu, co jste zrovna dočetli, nerozumím ani já sama (a to jsem to sakra napsala!). Doufám, že vám nevadí moje delší odmlky a taky doufám, že se články podobného typu nebudou moc často opakovat...

Pocity: Jeden piják a čísi srdce?

7. dubna 2017 v 21:57 | Niana |  Pocity
Vítr ohýbal stromy a nepříjemný chlad vše kazil. Kapky deště nepravidelně padaly na přední sklo tmavého auta. A já, já seděla uvnitř. Koukala jsem na ty lidské kopie. Jakože cože, jak si můžou být všichni tak podobní, když se navzájem ani neznají a nevypadají stejně? Nějaká holka z davu prochází okolo a ani ona se nerozhlédne. Chápu, na sídlišti toho není moc k vidění. Ale když už jednou byla venku se svým psem, proč jen bezduše koukala do mobilu a pomalu šla dál?
Nějaká paní s malým klukem, kterému cosi v dálce ukazovala. Jen proto, aby se nepodíval doprava. Do auta. Na mě.
Další skupinka lidí. Nevnímají tak krásné okamžiky, jako je třeba západ slunce. Vidí pouze čísla. Kolik je mu? Kolik vydělává? Kolik je hodin?
I Malý princ věděl, že dospělí jsou opravdu moc, moc zvláštní.

,,Co tady děláš?" zeptal se pijáka, kterého zastihl, jak mlčky sedí za sbírkou prázdných láhví a za sbírkou plných láhví.
,,Piju," odpověděl piják s truchlivým výrazem.
,,Proč piješ?" zeptal se ho malý princ.
,,Abych zapomněl," odpověděl piják.
,,A na co?" zajímal se malý princ. Už v tu chvíli mu ho bylo líto.
,,Na to, že se stydím," přiznal piják a sklopil hlavu.
,,Za co se stydíš?" chtěl vědět malý princ, protože by mi rád pomohl.
,,Za to, že piju!" dořekl piják a zahalil se do trvalého mlčení.

Seděla jsem tam už notnou chvíli, ale ještě jsem nemohla odejít, ještě ne.
Kolem chodili známé tváře, ale nikdo z nich ke mně pohledem nezabloudil. Pokaždé mi zatrnulo, když jsem si všimla a uvědomila, jak moc se změnili.
Nepřesně seřízené digitální hodiny u palubní desky přeskočily a objevily se čtyři nuly. Možná že i já už si všímám nedůležitých věcí? Možná že už i já se chovám jako dospělí?
Tmu, kterou narušoval jen ustávající déšť, protlo najednou i něco jiného. Případně spíš někdo jiný?
Jakási osoba, ozářená světlem z displeje, se přiblížila.
Všimli jste si někdy, jak zvláštně vypadají lidé přes sklo s kapkami?
A tak jsem vstala a vystoupila z auta do kruté reality.
Naše pohledy se střetli.

Pocity: Meluzína a jedna růže

5. dubna 2017 v 18:29 | Niana |  Pocity
Seděla na staré hřbitovní zdi. Vítr si pohrával s jejími vlasy a okolo kvílela meluzína.
Očí upírala jen k jednomu místu a cosi tiše šeptala.
Skleněné oči a rozmazaná řasenka, smutek zračící se v tváři a krátké poletující vlasy.
Už necítila zlost ani touhu sko(n)čit. Srdce jí drásala jen nekonečná prázdnota.
Po chvíli seskočila na zem, položila rudou růži na čísi hrob a zhluboka se nadechla.
Pak jen nejistým krokem odešla.