Březen 2017

Pocity: Už je zpátky?

31. března 2017 v 20:46 | Niana |  Pocity
Mžitky před očima,
v hlavě tisíce nožů,
marné kručení žaludku
a nehty zaryté do kůže.

Slzy už netřeba,
stačí jen trocha bolesti,
alespoň chvilkový odpočinek,
než někdo další podkopne nohy.

V mysli kdysi krásné vzpomínky,
nahraženy a zatemněny černotou.
Křik známých hlasů přehlušil on,
on - ten, který jen tak neopouští.

Pocity (Lili): Poslední...

23. března 2017 v 7:14 | Lili |  Pocity
Stála na kraji třpytivého jezera. Měsíční svit se odrážel od hladiny, vlny zpívaly tichou píseň přicházející zimy. Vábilo ji to. Toužila po tom se rozběhnout po hladině. Toužila po tom pocitu cítit chladnou vodu na jejím těle. Chtěla být součástí toho všeho, vší té krásy, kterou měla před sebou.
Udělala krok. Do nohou jí náhle narazil chlad jezerní hladiny. Rozběhla se. Roztáhla svá křídla. Cítila chladný vzduch, který ji hladil. Poslední krok. Poslední okamžik, kdy je součástí toho všeho. Poslední nádech. Poslední pohled na měsíční svit dopadající na její tělo, na jezerní hladinu, na to, čeho byla součástí.
A pak...
Pak vzlétla.

Pocity: Půl čtvrtý ráno

22. března 2017 v 7:09 | Niana |  Pocity
Nebyla až taková tma, nebyla až taková zima.

Přesto dívka jen tiše ležela, snažila se uvidět záři měsíce přes zatažené žaluzie a občas se zatřásla chladem.

Pozorovala imaginární hodiny, které jí postupně odtikávají čas, aniž by je mohla posunout.

Jen ona a její myšlenky v půl čtvrtý ráno. Ruce studené jako srdce, bez možnosti zahřátí.

Hrnek čaje, bolest zad, pálení očí.

Opravdu je život tak krutej?

Dopisy Nikomu: Pár stehů a jedna rána

14. března 2017 v 17:42 | Niana |  Dopisy Nikomu
Ano, nová rubrika... Jsou to smyšlené dopisy, jen moje pocity do nich různě poskládám... Jakýkoliv podobnosti k realitě jsou náhodný, jo? Náhodný.


Jak začít? Nečekala jsem to. Jo, jasně, začátek - to bylo něco skvělýho. Párkrát bylo těžší období, ale vždycky se to ustálo. Vždycky.
... Nevím, asi se to tak mělo stát, ale... Bylo to, jako bys mi bodl nůž do srdce a pak se divil, proč mi na něm zůstala rána s pár stehy.
Nemůžu, prostě tomu nemůžu uvěřit. Nejde to. Nebo prostě nechci?
Jen, neříkej, že to šlo zachránit. Že jsem se mohla snažit víc. Že jsem mohla bojovat.
Ano, mohla jsem. Jenže i zlomený srdce jde zlomit, víš? A já to nechci znova zažít.
Promiň, už nemůžu dál psát, konak si papír zmáčím slzami...
Nic by nešlo přečíst, pokud by se to rovnou nesmazalo.
Ale to my přece taky budeme, ne? Smazaný a zapomenutý...

Pocity: Jedna růže a tisíc myšlenek

8. března 2017 v 21:42 | Niana |  Pocity
Planá růže, okolo vázy opadané květy,
ta barva jako by krvi z oka vypadla,
protože i krev má někdy svůj život,
protože ji někdo spatřil nechtěl a spatřil,
někdo po ní toužil, ale nezískal.

Každá bytost je jako růže...
Každá z nich má trny,
každá jednou však i poupě.
Každý se jednou dočká.

Je to jen trocha světla a špetka tmy,
doušek síly a hrstka strachu.
Letmý polibek na rty a v duši nenávist,
srdce třesoucí se vzlykem a krátká věčnost.

Challenge - den 30.

7. března 2017 v 22:25 | Niana |  Challenge - č. 1
Tvoje úspěchy a neúspěchy tento měsíc

Nemůžu... Nemůžu tomu ani uvěřit. Jako kdyby to bylo včera, co jsem se snažila tuhle challenge přeložit.

Moc mě mrzí, že jsem nedokázala vydat každý článek v určený den, ale i tak jsem na sebe pyšná. Třicet dní v kuse psát na dané téma, většinou ještě osobní - a co má pak dělat osoba, která chce zůstat spíše v anonymitě? Přesto si myslím, že anonym jsem i dál.
Tohle měsíční období bylo dost těžké, ať už v blogování, tak i v realitě. Byly chvíle, kdy jsem chtěla se vším, opravdu se vším seknout.

Ale nesekla jsem a teď tu píšu poslední kousek výzvy.
Dokázala jsem se překonat a uvěřit, že všechno bude lepší (protože horší to už nebude). Prostě jsem se pokusila vypnout emoce a jít dál...

Taky jsem dokázala přemluvit jednu skvělou blogerku jménem Ainowa, aby taky nechala čtenáře trochu víc nakouknout do jejího života.


A tak seděla bezradně v koutě,
pyšná a zklamaná, nevědíc co dělat.
Koukala na míhající se svět okolo,
přemýšlela, proč je vše tak, jak je.

Už dlouho sbírala kusy svého srdce,
zlomené části jejího já.
Bude někdy skládanka hotová?
Zapadne jednou na své místo i poslední dílek?

Challenge - den 29.

6. března 2017 v 22:30 | Niana |  Challenge - č. 1
Jaký je tvůj cíl na dalších 30 dní?

Je to neuvěřitelný, je tu téměř konec téhle challenge, konec toho věčného (a marného) snažení se, napsat každý den článek na určené téma.

Chtěla bych se zkusit vrhnout do další výzvy, kterou mám připravenou, ale nevím nevím... Nejspíš si dám od psaní na témata nějakou chvilku pauzu.

Co jinak plánuju? Nic moc, sama sotva vím, co bude zítra, natož abych měla něco připraveného na celý měsíc.

Každopádně mi dávalo problém psát denodenně. Tak ty dva tři dny bylo akorát. Před touhle výzvou bylo těžké něco vymyslet do týdne. Takže bych chtěla psát aspoň párkrát za těch sedm dní něco vydat...

A co vy a další měsíc?...


Chtěla změnit svět,
ale neuměla změnit ani sebe,
chtěla pomoci ostatním k vítězství,
ale sama vyhrát nedokázala.

Vydržet a žít, co to dá, říkala si,
nikdy se nevzdat, říkala si.

A tak tu sedí, utopená ve svých slzách,
bez důvodu snažit se.
Protože nikdy nevíme, co bude dál,
protože už zítra může být vše jinak.

Pocity: Jen pár střepů

6. března 2017 v 11:24 | Niana |  Pocity
Nechápající pohledy všude kolem,
čokoládové oči nešťastně pozorující,
jak ta osoba trhá její srdce,
jak jej trhá na cáry.

Slzy pálí v jejích očích,
bezmocně přemýšlí nad svým dosavadním životem,
sbírá střepy svého srdce ze země,
ale i přes snahu už slepit nejdou.

Ze zamračené oblohy padají kapičky vody,
avšak i ty se promění v proudy...
Jako když ta dívka doufala v lepší časy,
že jednou slunce posvítí na ni,
že všechny stíny nadobro zmizí.

Challenge - den 28.

5. března 2017 v 23:05 | Niana |  Challenge - č. 1
5 věcí, co tě rozesmějí

Spíše než sáhodlouhé nezajímavé texty (90% tohohle blogu) se dnes zaměřím jen na pár zážitků, bodů...
Nu, uvidíme.

První věc, jež mě vždy zaručeně vždy rozesměje, je smích ostatních. V naší třídě je jeden týpek, který se vždycky chytne tý největší blbosti a směje se... Jak blázen. Naneštěstí (nebo naštěstí?) se celá třída přidá, protože tomu prostě nejde zabránit.
Nebo zrovna včera jsem si povídala s jednou kamarádkou - směje se spíš jakože pro sebe, se svými myšlenkami - i tak to člověka prostě pobaví.

Stříbrné místo zaujme nějaká příhoda, trapas... Něco, čemu se smějí všichni bez výjimky.

Další věcí jsou vzpomínky... Některé vženou slzy do očí, jiné naopak přivedou k úsměvu.

Nevím, jestli vás někdy rozesmály vtipy, které jste si třeba doma četly? Mě osobně nikdy nerozesmály. Jen, když jsme byli například s partou.

Poslední odstavec patří chvílím s třemi nejmilejšími lidmi na světě...

Challenge - den 27.

5. března 2017 v 22:38 | Niana |  Challenge - č. 1
Pozpátku napiš, co ti nejde

Předem upozorňuji: pokud máte špatnou náladu nebo se vám nechce luštit následující text - nečtěte to.
Pokud to někdo z vás přečte - ozvěte se v komentářích :).
P.S.: jinak než od spodu to nejde přečíst...
Hodně štěstí!


.yktápz máksízen ydkin žu ,alitartz mesj oc ,ot ež ,umot tiřěvu im edjeN

.uobes amas átsij is ej a ípárten cin uoretk ,ukbůso uontsaťš an is tárh ,tavořavteřp es im edjeN.

.ilívhc uonžom íšrohjen ut v yhon lpokdop odkěn im yba ,ichceN .ubod uoktárk mánz éretk ,medil tiřěv mímueN.

.tadívop uodjiřp is hcátumin itěp op A ...ínar tsod akěvolč oc ,idil yt míšánsen ěnmířpU .titsupdo socadel užákodeN.

Challenge - den 26.

4. března 2017 v 22:31 | Niana |  Challenge - č. 1
Část života, kterou bys změnila

Snad každý někdy zažil situaci, když si přál to jediné - aby dokázal vrátit čas a změnit to, co se nepovedlo.

Co by se pak ale stalo?
Jedna taková záležitost byla v jedné knížce, kterou jsem četla.
Nepamatuji si už její název a stručný příběh by byl hodně zamotaný, takže se o ní něco pokusím zjistit a zítra sem připíšu.
Důležitá část děje je však to, že se přes Bránu tisíciletí, která byla vystavěna v roce 2000, dostala hlavní postava několikrát do minulosti a změnila ji - jednou v noci zaslechla volání o pomoc. Vyběhla ven do mrazu a dostala se až k hořící stáji. Našla tam svou kamarádku, kterou potkala při první návštěvě v minulosti, jak se snaží vytáhnout svého koně z budovy, která se měla co nevidět zhroutí.
Oběma se to nakonec povede. V tu chvíli je o jednadvacet let zpátky v čase.
Když se ráno probudí, zjistí, že to vše opravdu zažila.
Obě se poté v přítomnosti i setkají.
Nechci vám prozradit děj, takže vám víc neprozradím =D.


Ale já, já nic ve svém životě měnit nechci. Co se stalo, se stalo. Už je to tak. Něco jsem ztratila, něco získala. A jsem ráda za to, co mám. Kdyby se to "něco" nestalo, nemusela jsem třeba poznat lidi, které mám moc ráda. A to nechci :).

Chtěli byste vy ve svém životě něco změnit?

Challenge - den 25.

4. března 2017 v 22:30 | Niana |  Challenge - č. 1
Mysli na nějaké slovo a najdi si ho na Googlu - co si myslíš o jedenáctém obrázku?

Omlouvám se, že článek vydávám až s takovým zpožděním, měla jsem několik důvodů, ale je to tu :).

Přemýšlela jsem, jaké slovo si vyberu - zkusila jsem několik variant, přesto jsem dostala jiný nápad. Několika lidem jsem se ozvala s tím, aby mi napsali jakékoliv slovo. A chytla jsem se hned toho prvního (respektive druhého, protože jsem měla na výběr ze dvou =D) slovo.
Tím slovem je úsměv :).

Jako jedenáctý obrázek mi vyskočil tento:
(Omlouvám se, zítra ho sem přihodím xD)

Vlastně to není fotka, jde spíš o nějaké doporučení.
"Usměj se" - to by měl splnit každý člověk každý den :).
Druhá informace je o tom, aby jsme ho poslali dál. Sice je tím spíše myšleno sdílení obrázku nebo něco podobného, ale převeďte si to do reality - buďte šťastní a udělejte jimi i své okolí :)...

Shrnutí? Usměj se! :)

Challenge - den 24.

1. března 2017 v 20:47 | Niana |  Challenge - č. 1
Napiš o něčem, co ses učila složitěji, než to bylo nutné

Opovržení a kritické pohledy,
Zadržované slzy a třesoucí se ruce,
Zákeřná slova, vyřčená za zády,
Posměch, když je na dně.

Málo síly a žádná chuť pokračovat,
Topící se postava v kruté realitě,
K čemu ta láska k ní v hrobu?
Proč nepomohli, když potřebovala?

,Láska je rudá růže na víku tvý rakve' říkával,
přesto s ní šel dál její cestičkou,
Bez pohledu na okolní plakáty...
Musí... Jít... Dál...


Huh, omlouvám se, zasnila jsem se.
Ale, to je ta ironie života. Já se až přespříliš těžce učila život... Bohužel, nejde naučit.