Pocity: Pár slov

18. února 2017 v 14:43 | Niana |  Pocity
Proudy vody bičovaly dvojici lidí, mlčky sedící na lavičce. Tmavá obloha, všichni lidé pryč, jen oni dva tu byli.
Dívka cosi zamumlala a sklopila hlavu. Člověk vedle ní se zvedl a pomalu kráčel. Kam?

~

Už dávno nejsem ta, kterou si představoval svět, ta, která ho měla změnit. V srdci mi navždy zůstane pár míst pro několik lidí. Pro ostatní bude ale už navždy uzamčené, nechci si nechat znovu ublížit.
Ano, sebrala a vzchopila jsem se... Však někdo mi opět pár slovy či jedním činem podkopl nohy, když jsem stála na lávce, vedoucí přes bezednou propast. Zkřehlé ruce se jen tak tak držely okraje... Teď bych je raději viděla od krve.
Úspěch není zadarmo, člověk si za ním musí jít. Ale... co když zrovna padám v té propasti?...

Víte, malá náplast nemůže spravit všechny šrámy. Moje srdce už nepatří tam, kde bylo dříve.
Okolo nás jsou prý jen náhody, osud držíme pevně v rukou.

Vadí vám tyhle články? Nečtěte je - a je to.

Zajímalo by mě, jak se asi cítí topící se člověk? Upadne nejdřív do bezvědomí? Nebo se nadechne vody? A co když někdo padá do propasti, která však má dno? Přestane hned cítit? Nebo naopak ucítí velkou bolest - jak fyzickou, tak i psychickou?

~

Voda stékala z dívčiných vlasů. V duchu děkovala všem, co tu pro ní byli do poslední chvíle, vždy když potřebovala.
Až odejde, budou všichni plakat a říkat, jak ji měli rádi? Až bude pryč, bude trochu pozdě, řekla bych...

V plátěných teniskách vyběhla za klukem, čím dál více vzdalujícím se.
,,Sakra, každou noc umírám. A tobě to je jedno!" vykřikla.
,,Nech toho."
,,Tak sorry, že dejchám!" vydechla.

Měla už toho falešného zájmu a náhlých zrad dost.
Stačil nádech. A výdech. A trocha odhodlání. A odvahy. A pak konec.

~

Proč lidi říkají "Vzchop se!"?
Nebylo by lepší podat pomocnou ruku a vytáhnout člověka na hladinu? No jo, tam je totiž ten risk, že oba skončí na dně...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama