Znovuzrození - 2. kapitola

2. ledna 2017 v 20:53 | Niana |  Znovuzrození
Štiplavý kouř vyplnil celou místnost. Pálily mě oči a dusila jsem se.
,,Strýčku!" vykřikla jsem chraplavým hlasem.

Kde jenom je? Z jednoho pokoje se ozvaly hlasy. Opatrně našlapuju na koberec a když se dostanu až ke zdroji těch zvuků... Andrew ležel v rohu u okna a v ruce něco držel. Všimla jsem si, že to schovává. Neznámý člověk stál asi metr od dveří, tím pádem i ode mě.
,,Andrewe..." zašeptám si spíše pro sebe. On se ke mně kupodivu koukne. Útočník si všimne strejdovo pohledu a podívá se stejným směrem.

,,Cože?! Co ty... co ty tady děláš?"
,,Uteč!" zakřičí strejda.
Hned se rozběhnu po schodišti a na poslední chvíli si vzpomenu na knihu s recepty.
,,Kde jenom je?" pomyslím si.
Naštěstí ji stihnu najít zapadlou pod křeslem. To už ale osoba, kterou již obklopuje černá mlha, běží za mnou.

Venku mi najednou připadá vzduch nádherný. Ale... Jak a kam mám teď utéct? A co Andrew? A co ten kluk z vlaku?! Byl to totiž on...
Že já si nevzala mojí tašku s věcmi! Osoba mě hledá. Opatrně se dostanu k druhé straně domu.

,,Nemůžu... Nemůžu se nadechnout..."
,,Copak, maličká? Opravdu sis myslela, že ty - úplně neznalá, porazíš někoho jako jsem já?" řekne povýšeně.
Váhám jen vteřinku: ,,A jak víš, že jsem proti tobě sama?"
To ho celkem zasáhne. Chci utéct, ale něco mě drží. V mysli mi naskočí vzpomínka, když u nás byla Chloe. Ten den, jak spadla... Nějakou dobu předtím jsem si bez doteku podala skleničku. Bezva, co lepšího může potkat člověka, jehož strýc je někde v domě a co já vím, třeba umírá, než aby se cítil jako sklenička?
,,Aaaaa-" vyjde ze mě. Prudce švihnul rukou, aby mě prorazil oknem. Taky že se mu to povedlo. Ležím na zemi, všude okolo mého těla střepy, na obličeji mi stéká teplá krev.
,,Proč to děláš?" nevzdávám se.
,,Proč myslíš?" šklebí se. ,,Když jsem byl malej, zabili mi tátu, fakt mi chceš říkat, že vy s tim nemáte vůbec nic společnýho?"
Teď můžu jen zírat. Jestli zabili otce jemu i mě... A jestli jsme stejně staří... To by mohlo znamenat, že... Ne! Na to nebudu ani myslet.
Mám zvláštní pocity, tak něco jako vztek, ale trošku napravo od rozhořčení a těsně za... smutkem.

Všechny ty emoce se najednou úplně zblázní... Během vteřiny visím metr nad zemí, stočená do klubíčka. Roztočím se a už nemá šanci. Pod mým tělem se zhroutí.
Dojdu k němu. Na řetízku na krku mu září přívěsek ve tvaru srdce. Škubnu a hned je v mé kapse.
Krást se sice nemá, ale pokusil se mě zabít, tak je to trošku polehčující okolnost, ne?

,,Strýčku..." běžím do pokoje. Obličej má bledý a ruka jako by mi hnila zaživa.
,,Styrofax! Hned!"
,,Nene, děvenko, je pozdě. Tady máš svojí tašku, schoval jsem ji před ním," podává mi brašnu. ,,V kuchyni ve skříňce je krabička, vezmi si ji. A abych nezapomněl..." sáhne do kapsy.
,,Andrewe... Ale... Ale co mám dělat a kam mám jít?" pláču.
,,Tady je," ukáže mi drobného tvorečka. Vypadá jako člověk, ale uši má až moc velké, skoro elfí. Pohupuje se na ruce a kouká na mě skrz hnědá očíčka. ,,Brzy pochopíš, k čemu slouží. Jeď domů."
,,Ale jak? Jo a málem bych zapomněla, na mě už gravitace neplatí!" sypu ze sebe se slzami v očích.
,,Šikovná holka, ty nás zachráníš..." otočí hlavu.
,,Co? Strejdo! Ne! To nemůže... To není pravda! Koukni se na mě!" říkám k nehybnému tělu.
,,Měli by jsme jít, nás přítel nevykazuje žádné známky života..." prohlásí potvůrka.
Tašku hážu na rameno a malý pomocník se mi usadí na ruce. Teď už musíme jen pro tu krabičku.
,,Tady, Leo!" a opravdu tam byla. ,,A dej si Styrofax na tu tvář."

~

,,Dobrý den, ..." koupím si jízdenku na vlak a už jen pláču.
Proč se to stalo... Nejdřív odejde můj táta, teď strýček... Pořád mám před očima tu jeho ruku...

,,Jsi v pořádku?" zeptá se mě starší paní a já kývnu, že mi nic není.
Co teď můžu udělat? Nic. Jen nastoupit do vlaku a dojet domů.

Ach - jak moc se mi po rodině stýskalo. Neviděla jsem ji sice necelé dva dny, ale když je člověk na hranici života a smrti, všechno se mu znásobí.
Ale co na to všechno řeknou? Andrew je mrtvý...

~

,,Ahoj..." vyslovím těžce.
,,Leo, co se stalo?" zeptá se, když mě uvidí takhle zničenou a jde se mnou dovnitř. Na gauči sedí Chloe, která se nejdřív rozzáří, ale v mžiku si všimne, jak vypadám a vyděsí se.
,,Mami, já za to nemůžu, přísahám!" pláču.
,,Neboj, nic ti nebudu vyčítat!" uklidňuje a nabádá mě, abych mluvila.
Nádech a výdech, nádech a výdech...
,,Andrew už nežije."
Obě se otočí a koukají tak, že mi nevěří ani za mák.
,,Ten kluk z vlaku, dal tam tu mlhu a pak ho zabil!" vzlykot zní v pokoji nezvykle hlasitě. Až později mi došlo, že u toho nebyly a vůbec nechápou, o čem mluvím.
,,Pojď si odpočinout..."


,,Chloe?" řeknu v tichu pokoje, jelikož mi připadá, že jsem něco zaslechla.
,,Nemusíš se bát, to jsem jenom já." na noční stolek mi vyskočí potvůrka od strýčka.

,,Jak ti mám vlastně říkat?" nechám se slyšet, když si sedá na hrnek s kakaem. Asi mi ho sem dala mamka, když jsem spala.
,,Říkej mi jak chceš, ale jsem Awl." odpoví.
,,Dobře. Ty, Awle, prosím, povídej mi o tátovi... Znal jsi ho?"
,,Samozřejmě, znalost je na místě. Dříve byl položen za mého pána, avšak po jeho odchodu patřil jsem do vlastnictví přítele Andrewa."
Mluvil tak zvláštně, že jsem musela zapřemýšlet nad smyslem jeho vět.
,,Takže ty jsi... Ty mě teda znáš už několik let... Je to tak?"
,,Správně, má paní."
,,Odkud pocházíme?"
Tahle otázka mi leží v hlavě už dost dlouho, ale nenašla jsem odvahu se kohokoliv zeptat.
,,Kdysi byla rodina k zastižení v zemi, kam normální lidské oko nedohlédne, kam lidské nohy nedojdou, kam lidská mysl nedosáhne. I ty patříš do národa země zvané Astral. Tatínek, tehdy ještě netušící o tobě, žil ve městě nejstarším, jeho postavení společenské sahalo k výšinám. Láska lidu k němu vzplála hned, když byl dán k představení se se s tehdejším panovníkem. Při oznámení jeho nástupnictví prodělala celá země příjemný šok."
,,Takže... Takže tatínek byl panovník! A pověz mi, jak se jmenovalo to hlavní město? Bylo vlastně hlavní?"
,,Hlavní město žádné, střed našeho světa však i přesto setrval ve městě, na které se ptáš. I když oblíbenost tohoto místa dosahovala hvězd, nemělo název. Lid mu po čase začal říkat Wastow. Wastowský svět byl svět, jehož obyvatelé byli chudí i bohatí, pyšní i láskyplní. Ze všeho nejvíce prosluli pěstováním jedné rostliny, která je velmi potřebná k alchymii. Bez ní by nyní nebyla ani na počátku vytvoření."
,,Wastow... A jak se ta kytka jmenuje?"
,,Květina již neexistuje... Přestože suroviny k výrobě její jsou k dispozici."
,,Suroviny? To snad jde vyrobit?"
,,Co kdyby sis to zítra zkusila?"
,,Počkej. Chceš říct, že já můžu vytvořit rostlinu, která teď neexistuje? To mám všechny věci co potřebuju?"
,,Ve tvém vlastnictví opravdu jsou. Až na jednu. Ta patří naopak k mým, ale nabídnutí ti patří k samozřejmosti."
,,Dobře, určitě budu ráda. Awle a poslední otázka, prosím. Kdo byl ten... Vždyť víš kdo."
,,Tato informace se nachází v mých znalostech, ale není hodna k znění pro všechny uši."
,,A mě to říct můžeš?"
,,Pokud nebude informace přenesena k vědomí dalších osob, je povolení platné." vzdychne.
,,Dobře, nikomu to neřeknu. Prosím, povídej."
,,Osoba, díky níž nás již nenavštíví tvůj věrný strýc, je v blízkém rodinném poutu s tvou osobou," nadechne se. ,,Leo... Poznala jsi svého bratra."
 


Komentáře

1 BSRUNEČ BSRUNEČ | 2. ledna 2017 v 21:04 | Reagovat

To je naprosto BEST💗🙈🙉🙊😻
Další kapitoly!!!!!!

2 B B B B | 2. ledna 2017 v 21:05 | Reagovat

Božiiiiiiiiiiiii🆒🆒🙏

3 Niana Niana | E-mail | Web | 2. ledna 2017 v 21:16 | Reagovat

[1]:, [2]: Díky moc =), další kapitoly chystám, ale musíte si počkat :)

4 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 12. ledna 2017 v 20:43 | Reagovat

Tak to je hustý! :D No to bude ještě zajímavé a těším se na pokračování! :D :)

5 Niana Niana | E-mail | Web | 12. ledna 2017 v 21:11 | Reagovat

[4]: Dííík :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama