Znovuzrození - 1. kapitola

1. ledna 2017 v 15:17 | Niana |  Znovuzrození
Rukou sjedu po hladkém zábradlí u našeho schodiště, protáhnu se a zamířím do kuchyně. Pak poslepu nahmatám příborový nůž, nějaké pečivo a máslo.

,,Dobré ráno." pozdravím svoji sestřenku, co je u nás na návštěvě. ,,Jak ses vyspala?"
,,Ale jo, fajn." řekla.


Únavou padnu na postel a zaujatě koukám na hvězdy na stropě, které ve tmě svítí. Nalepila jsem je tam s tátou, když jsem byla malá. Tehdy mě vyzvedl ze školy a jel se mnou do obchodu, kde jsem si je vybrala. Pamatuji si, jak venku pršelo a my jsme promokli na kost, až jsem z toho byla nemocná.
Ale teď, teď už je všechno jinak. Od té doby, co je můj táta mrtvý, dozvěděla se naše rodina o svém pravém původu.
Jen svou vůlí jsem si k sobě přitáhla sklenku s vodou. Ani se jí mé ruce nedotkly, přesunula se díky mé mysli. I to je jedna z výhod, kterou mám. Nejdříve jsem žádnou tuto nezvyklou schopnost nechtěla používat, ale postupně si zvykám.

,,Leo, jdeš ven?" povzdechnu si. To jméno nesnáším.
,,Jo, čekej chvíli!" zavolám a strkám mobil do kapsy. Když už jdu okolo kuchyně, rovnou si napouštím do láhve vodu.


,,Jau! Tak ty takhle?" zasměju se a odstartuje se nám koulovačka. ,,Jen počkej, já ti dám!"

Nakonec (se souhlasem Chloe) zavolám ještě pár kamarádkám a než přijdou, připravíme se na ně.

Sotva vkročí na naší zahradu, Chloe vyskočí zpoza rohu domu a vykřikne: ,,Válka!"
V tu samou chvíli začneme po příchozích metat sněhové koule se smrtící přesností.


,,Můžu?" zaklepe mi sestřenice na dveře. Jen se kouknu na dveře a tím je i otevřu.
,,Hele, prosim, spadla jsem.." řekne mi a ukáže ruku rozedřenou do krve.
Nějakou dobu se hrabu v šuplíkách, než konečně najdu správnou krabičku.
,,Tak ukaž..." posypu ránu směsí a přitom si něco zamumlám. Chloe na mě smutně pohlédne. Ona je jedna z mála, která moc našich předků nezískala.
,,Co to je?" zeptá se a vyjukaně pozoruje svou ruku, která se jí doslova před očima uzdravuje. Za pár minut po ní nezbude ani památka.
,,Víš, asi bych ti to neměla říkat..." její smutný pohled směřuje do země. ,,Ale můžu ti místo toho ukázat pár nových triků, chceš?" a jak jinak - souhlasí.



Oba jsme začali mlátit do ledu ztuhlými pážemi jako roboti, než jsme se dostali k tlustší vrstvě. Voda byla o něco mělčí, ale ne o moc.
,,Vysadím tě," navrhl Stuart. ,,Stoupni s-si mi na r-ruce."
Knížku ,Sněží, sněží' jsem měla moc ráda vždy. Jenže od té doby, co táta... Co táta odešel a už se nikdy nevrátí... Od té doby, co znám tajemství rodiny, jejíž členem jsem i já... Tak od té doby nemám tuhle povídku příliš v lásce. Při jménu Stuart mne pokaždé bodne u srdce.
,,Lí, večeře!" zavolá mamka a za chvíli je slyšet na schodech klapot pantoflí. Už z horního patra cítíme úžasnou vůni.

~

Jakmile mi zazvonil budík, rychle jsem vyskočila a na kalendáři odškrtla poslední políčko 21.12.
Dneska jedu k mému strýci! Do kufru hážu opravdu jen to nejnutnější, protože tahání se s těžkou taškou není zrovna moje nejoblíbenější činnost.


Na nádraží mě doprovází jak sestřenka Chloe, tak i moje mamka. Obě dvě obejmu a nechám se slyšet: ,,Brzo se uvidíme, nebojte."
Ještě si chvíli povídáme, než uvidím lidi nastupovat do vlaku. To už se rozloučíme a já vejdu do vagónu. Hned narazím na prázdnou kabinku, ve které se uvelebím.
Na cestu mám s sebou knížku a pár časopisů. Bageta a čaj z automatu taky není k zahození.
Když se souprava pohne, rukou otřu zamlžené okénko. Ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, nikde tu už moji nejbližší nejsou.
,,Dobrý den, lístek, prosím." pronese průvodčí.

,,Ahoj, můžu si přisednout?" zeptal se mě mladík. Bylo mu asi tak sedmnáct, jako mně.
,,Jojo, klidně."
,,Kam jedeš?"
Proč se mě ptá? Vždyť se vidíme poprvé v životě a už se nikdy nepotkáme! Teda, šlo by to, ale to je hodně malá pravděpodobnost.
Rozhodnu se odpovědět co nejstručněji, jak to jen jde: ,,K příbuzným."
Možná je krapet neslušné se nezeptat na oplátku, ale když mě to nezajímá a nepotřebuju to vědět, tak co.

~

,,Hodně štěstí." řekne mi ten kluk, když vystupuji. ,,Měj se."
Sejdu schůdky a po křupavém sněhu mířím k zastávce.

,,Dobrý den, dvakrát hodinovou jízdenku." ozvu se v trafice.
,,Bude to ještě něco?"
,,Ne, děkuju." a dávám paní peníze.

Víte, co mi dokáže dost slušně zhoršit náladu? Když mi ujede autobus, který jezdí jednou do hodiny. Navíc je tu větší zima než u nás doma.

~

,,Ahoj!"
,,No ahoj, kdepak se touláš?" usmívá se Andrew, můj strýc. ,,Tak pojďme dovnitř, ať se trošku ohřeješ."
Andrew bydlí na samotě v rozlehlém rodinném domě, přestože žije sám. Dům je to ale opravdu nádherný.

~

,,Tak ukaž, co tu všechno máš." praví a já mu ukážu všechny mastičky, směsi a vůbec prostě to, co běžně normální lidé nepoužívají.
,,Hmm, ty máš ještě Styrofax. Poslední dobou mi dochází, tak zkusíme udělat nějakej silnější, ne?"
,,Jasně!" zasměju se, i když já jsem takhle alchymisticky ještě nevařila vůbec nic.
,,Takže, podej mi tu knihu!" požádal mě. ,,Hmm, tak kdepak to máme..."

~

Když už jsme měli vyrobené vše, co jsme potřebovali, spokojeně jsem si oddechla. Strejda mi dal i pár přípravků, takže si můžu zkoušet i sama doma. Mám dokonce i Amdeo! Paralizuje účinky téměř všech jedů - podle toho, jak se namíchá.

,,Leo, udělal jsem večeři, jdeš?" ani mi nedošlo, jak mě oslovil a spokojeně odpovím: ,,Už jdu!"

,,Hmm, tady to voní, co to je?" ptám se, sotva vkročím do kuchyně.
,,Dýňová polívka. Děláte ji taky doma?"
,,Ne, budu ji jíst poprvý." objeví se mu na tváři milý úsměv.
,,Tak to si nech chutnat."


,,Dobrou noc, hezky se vyspi." řekne Andrew a potichu zavře dveře do mého pokoje. Ve skutečnosti jsem ale nespala, přemýšlela jsem. Nad čím? Proč a jak táta zemřel. Proč někteří členi rodiny nemají možnosti jako zbytek jejich příbuzných? Kdo byl ten kluk ve vlaku?
Ptala bych se sama sebe celou noc, ale oči se mi po nějaké době zavřely a já jsem usnula.


Brzy ráno jsem sebou celá cukla, když se ozvala rána. Pak v přízemí někdo chodil - asi Andrew. Chvíli se rozhoduji, nakonec však zůstávám ležet. A co jiného můžu udělat, než vymýšlet další a další otázky.
Proč nám otec nikdy neřekl pravdu, kde máme kořeny naší rodiny? V očích se mi při myšlence na milovanou osobu zaleskly slzy.

Pohladím zábradlí u schodiště, stejně jako tenkrát doma.
Neslyšně si naleju horkou vodu do hrnku a hodím do něj sáček čaje.
,,Copak se stalo?" zeptá se mě strejda, když vejde do domu.
,,Nic." otočila jsem se k oknu. Byla tam skupinka holých stromů, jíž jsem si včera nevšimla. Když se však člověk podíval pozorněji... Za jedním kmenem byl stín... Jako by tam stála čísi postava.
,,Dneska se podíváme, jak si dokážeš poradit s gravitací..." řekl očekávajíc, že se proberu z mého unuděného podřimování nad hrnkem vlažného čaje.
Zamyslela jsem se. Přijela jsem k němu, abych se něco přiučila, není mým cílem ho rozčilovat a komplikovat mu život.
,,Jak to myslíš? Jako lítat? To přece možný není." snažím se mít otevřené oči i přes ospalost, jež se mě pokoušela ovládnout.
,,Nech se překvapit," odpověděl tajemně. ,,A v noci jsi nic neslyšela?"
,,Proč?"
,,Nevzbudilo tě něco?"
,,A proč?" řeknu už skoro naštvaně.
,,Měli jsme návštěvníka."
,,No a to tu nechceš návštěvy nebo jak? V noci je to asi divný, ale -" rozpovídám se.
,,Nezvaného. Nezvaného návštěvníka."
,,Eh... A co tamta postava?" ukážu k oknu. Tam však není vůbec nikdo. Ještě si bude myslet, že se ze mě stal blázen.
Teď jsme však oba dva uslyšeli velkou ránu.
,,Ty... ty dveře!" vykřiknu.
,,Ale ne, to snad ne..."
,,Co?" vyděšeně se ptám. ,,Co to je??"
,,Gubola..." vyslovil pomalu, aniž by mu došlo, že nevím oč jde.
Ráda bych se zeptala, co je to tedy ta Gubola, ale mohla jsem si to domyslet sama...
Vchodové dveře začaly nejdříve plesnivět, jenže až moc rychle. Během pár vteřin se rozpadly a zůstaly z nich trosky.
Do domu začal proudit černý dým.
 


Komentáře

1 Barunečka Barunečka | 2. ledna 2017 v 12:28 | Reagovat

Je to vážně moc dobrý!!!! Love it💗💖💓

2 Baruneczka Baruneczka | 2. ledna 2017 v 12:30 | Reagovat

To je moc moc moc moc moc moc moc hezky !!!!👍😻🙈🙉🙊

3 Niana Niana | E-mail | Web | 2. ledna 2017 v 19:23 | Reagovat

[1]:, [2]: Díky, očekávej další kapitolu ;)

4 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 12. ledna 2017 v 20:37 | Reagovat

Jako na začátek fakt dobrý, ale na můj vkus moc rychlý. :D Ale pohoda, já to zvládnu :) Jinak píšeš fakt čtivě, takže jdu dál :) Líbí se mi to :)

5 Niana Niana | E-mail | Web | 12. ledna 2017 v 21:13 | Reagovat

[4]: Ahojky, když to čtu teď zpětně, tak to taky vidím, ale jsem ráda, že si série našla čtenáře :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama