Povídka: Spirit

26. ledna 2017 v 21:18 | Lili |  (Ne)povídky
Liliina povídka, kterou psala už před časem :)

Mám strach. Už je něco kolem jedenácté. Nic nevidím, ale vím, že jde za mnou. Neslyším to, ale vím, že za mnou něco je. Nevím co to je. Nebo spíš kdo? Mám strach. Zrychluju. Někde zahoukala sova, třesu se. Strachem nebo zimou?
Jsem někde v lese… Asi jsem se ztratila. Slyším, jak za mnou šustí listí… teď. Teď se to stane. Zrychlím, už utíkám. Cítím to, cítím, jak to za mnou běží! Slyším to, slyším šum listí. Sova již nehouká, je ticho.
Hrobové ticho, jen já a to co, mě sleduje… Slyším svůj dech. Mé srdce bije jako na poplach. Musí se to stát… Každou chvílí...
"Ááááá!" zakopla jsem o kořen a spadla jsem na zem. Moje tvář dopadla na kámen. Rychle jsem ho sebrala a zvedla jsem se. Nevzdám to, budu se bránit. Ale nikdo nikde nebyl… Nikde nic nebylo… Asi jsem se zbláznila…
Sedla jsem si na zem a opřela se zády o hrubou kůru stromu. Rozhlížela jsem se a přemýšlela jsem, kde jsem - a jak se odtud dostat. Zavíraly se mi oči…
Ne nesmím spát, musím zůstat při věd…

Něco drsného a mokrého se dotýkalo mé tváře… Otevřela jsem oči ve strachu, že mě něco pojídá zaživa. Svítilo již slunce a na mém klíně mi sedělo malé šedobílé klubíčko a strkalo k mému obličeji svůj studený čumáček. Musela jsem se pousmát, strašně to lechtalo. To stvoření mělo mírumilovné oči a špičaté oči. Mělo spoustu chlupů, které příjemně hřály…
"Tak to ty jsi šel včera za mnou ty?" zeptala jsem se a hned v zápětí jsem se musela zasmát, vždyť už si povídám i se zvířetem. Mládě jen pootočilo hlavu a podívalo se na mě. Chvíli jsem ho pozorovala, jak si hraje u mých bot a uvědomila jsem si, že to není štěně psa, jak jsem si původně myslela, ale mládě vlka.

Rozhlížela jsem se kolem dokola a nejspíš ještě na chvíli usnula, protože když jsem se za chvíli probudila, měla jsem toho roztomile pochrupujícího drobečka v náručí. Vydala jsem se na cestu domů.

~

,,Hééj! Nemůžu dejchat!" rychle jsem se natáhla a rukou shodila Spirita ze svého obličeje. "Ty blázne! Copak nevíš, že taky potřebuju kyslík?" vyštěkla jsem na něho se smíchem.
Jen natočil hlavu, jako tenkrát v lese a já jsem ho prostě musela pohladit.
Už to byl rok, co jsem Spirita měla. Známí si myslí, že nejsem normální, když mám vlka - a taky si myslí, že jsem cvok, když s ním spím v posteli.
Ale hlavní je se nebát, a zkoušet nové věci, někdy přinesou hodně pozitivního.
Jen to? Ne. Nenechte se ovlivnit předsudky ostatních a jděte si za svým snem.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama