Povídka (Lili): Sbohem

4. ledna 2017 v 14:42 | Lili |  (Ne)povídky
"Víš, já jsem ti nechtěla ublížit…"
"Nechtěla ublížit? Umíráš! Kdy jsi mi to chtěla říct? Až umřeš? To už je trošku pozdě, nemyslíš?"
"Sabino…"
"Co?" vyštěkla jsem na ní naštvaně… Mlčela, ani jsem se jí vlastně nedivila. Sklopila jsem zrak a zadívala jsem se na špičky svých vansek, které jsme vybírali spolu. Byla jsem hnusná, opravdu. Neuvědomila jsem si vážnost situace, myslela jsem jen na to, že mi něco neřekla. Něco podstatného. Podívala jsem se na ní. Kapky slaných slz jí stékali po tváři. Dívala se na mne svýma nebesky modrýma očima. Byla bílá jako stěna. Ale přesto krásná - jo, ona si na krásu potrpěla. Slzy jí rozmazávali řasenku. Měla ráda, když měla výrazné oči, říkala, že oči jsou okno do duše. Její dříve vysportované tělo bylo nyní ochablé a slabé. Ležela tam. V posteli. Bezmocná…
V jejích slzách byli schované všechny naše vzpomínky… Stékali jí dolů k srdci a tam se hromadili, aby se pak najednou mohly uzavřít v jejím srdci. Navždy. Vzpomněla jsem si na ten okamžik, když jsme se seznámili. Bylo to tehdy v létě, na plovárně, když se mi ty kluci smáli, protože jsem uklouzla. A ona přišla k nám - dívka, po které všichni pokukovali a řekla: "Nechte ji být! Ona za to nemůže, že tu byla mokro vy tupci. Vypadněte!"
Ti kluci se na mě podívali a pak odešli. Ona se jen usmála a pomohla mi na nohy. Musela jsem se nad tou vzpomínkou pousmát.

Podívala jsem se na ni. Teď to byla ona, kdo potřebuje pomoci. Stále jsem stála vedle jejího nemocničního lůžka. Bolelo mě vidět její slzy, které jsem způsobila já…
Náhle jsem si uvědomila váhu svých slov… A svého chování. Mrzelo mě to, ale neměla jsem to jak vrátit. Popošla jsem k ní a sedla si na kraj její postele.
"Promiň… strašně jsi mě vyděsila a já… no…" objala mě.
"To nic," zašeptala. "Já bych taky byla na tebe naštvaná."
Odtáhla jsem se: "Mám tě ráda Mio." řekla jsem a ona se jen usmála.
"Slečno, musíte jít. Mia si musí odpočinout." řekla sestra, která se náhle zjevila v pokoji.
"Tak, ahoj" řekla jsem a vstala z postele.
"Ahoj Sab," nadechla se. "Sabi?"
"Ano?" otočila jsem se ve dveřích pokoje směrem k Mie.
"Mám tě ráda a jsi mou jedinou nejlepší kamarádkou."
"Ty moje, Mio." usmála jsem se a odešla… Její smutný úsměv s tichým slůvkem na rtech jsem již neslyšela.

Přišla jsem domů. Ve schránce byl dopis adresovaný mně. Sedla jsem si na pohovku se sklenicí vína a začala číst. Byl od Mii. Byl plný vzpomínek a v obálce bylo i pár fotek a klíče od jejího bytu. Když jsem to četla, mlžilo se mi před očima. Poslední řádky byli ty nejbolestnější.
…Mám tě ráda, vždy jsi tu pro mne byla a toho si cením. Promiň mi, že jsem ti to neřekla dřív, nechtěla jsem tě trápit… Když čteš tyto řádky, tak umírám. Doktoři mne na mou žádost odpojí od přístrojů, co mě drží při životě. Než dočteš tento dopis budu již mrtvá… Doufám že mé místo zaujme někdo, kdo toho bude hoden.
Sbohem.

Sedla jsem do auta a jela do nemocnice.
Bylo pozdě, její tělo jen bezvládně leželo na nemocničním lůžku…
"Sbohem..." zašeptala jsem a slza se mi skoulela po tváři.
 


Komentáře

1 D': D': | 4. ledna 2017 v 19:31 | Reagovat

Slzy jsem měla při čtení na krajíčku :'(, nádhera

2 Niana Niana | E-mail | Web | 4. ledna 2017 v 21:17 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se ti to líbí jako mě =), Lili píše krásně!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama