Povídka: Radši mlčet, než přiznat sebe

11. ledna 2017 v 8:47 | Niana |  (Ne)povídky
A tak jsme seděli u táboráku, nebe poseté miliony hvězd, jako které zářily i oči všech přítomných. Oheň plápolal, jiskry poletovaly a kytara hrála. Hrála prostě klasiku, Okoř, Bláznova ukolébavka, Anděl a myšlenky zmateně pobíhali v našich myslích jako andělé poletovaly na noční obloze.
Příjemné teplo, žádné přemýšlení a přesto tolik věcí, nad čím přemýšlet, jako bylo těch hvězd. Těch, které jako by nám ukazovaly směr naší cesty. Jako by byl osud pevně zakotvený. ,,Podle mě to není osud, já si dělám, co chci," řekneš. A co když ti Osud napsal do receptu právě to, co tak dobrovolně (Heh, lákavá myšlenka napsat vše v ironii. Radši jindy.) děláš.
A tak jsme tam seděli, zpívali a mlčeli. Mohla jsem promluvit, mohla jsem začít nějaké téma. Ale nedokázala. Nemám sílu někomu říct svoje pocity. Když se někomu otevřete, setře vás, ať se sakra seberete a nefňukáte.
Takže radši nasadit kamennou masku, dál všem vyčítat, jak jsou hrozní a přitom vlastně normální a já že jsem ta hrozná manipulátorka.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama