Povídka na přání: Krutá Aljaška

9. ledna 2017 v 11:52 | Niana |  (Ne)povídky
Psáno na téma ,,Aljaška" pro Niki, od níž mám fotky (například avatar) a také silvestrovské zamyšlení =).
Je možné, že povídka bude trošku zvláštní, protože o Aljašce se píše celkem těžko, ale přání je přání =D...


,,Máš čaj?" zeptám se Tobyho.
Ten kývne hlavou na souhlas a zastaví se.
,,Nechceš přestávku?" zeptá se.
,,Ne, půjdem rovnou do chaty,"
,,Dobře, jak myslíš,"

Cestu nám však znepříjemňuje vysoká vrstva napadaného sněhu, silný ledový vítr a pocit ztracení.
,,Vážně víš, kudy máme jít?" ptám se dokola. Toby vždycky jen nejistě koukne do mapy. Ještě před chvílí jsme šli podle GPS, díky mrazu je už nepoužitelná. Oba dva jsme se tehdy pozastavili nad kvalitou výrobku.


,,Hele, řeka!" vykřiknu.
,,Vidim, co s ní?"
,,No... Pojď si chvíli odpočinout,"
Jen na mě koukne a posadí se.


Zuby mi drkotají. Boty se nám již celé obalily těžkým sněhem. Kdy tam dojdeme? Už je mi děsná kosa. To dlouho nevydržím.
Brzy skoro okusím pád z několika desítek metrů.
,,Seš normální?" vyjede na mě.
Uraženě obrátím hlavu k zemi a pomalu směřuji dál, k vrcholku skály.


,,Hele, promiň, jsem zoufalej a moc mi to nemyslí..."
,,V pohodě. Jenom mi řekni, že je to blízko!"
,,No, je to blízko. Řekl jsem to. Akorát to neni moc pravda."
Uvolním se a padnu na záda do sněhu. To je na zimě a sněhu úžasné, nic se vám nestane, když spadnete - pokud nebudete padat z bůhvíkolika metrů, jako se mi to málem povedlo...


Začíná se šeřit a mě i Tobyho zaslepuje strach. Nejspíš ani jeden nevíme, kde jsme. Signál tu není.
V houští asi dvacet, třicet metrů od nás něco proběhlo. Něco, čeho bylo víc.
Zničehonic zaslechneme vrčení. Za našimi zády.
,,Žádný prudký pohyby. Zůstaň na místě. Pomalu, pomalu se otoč..."
Vyděšením jsem ztuhla. Jako kdybych přimrzla k zemi. A proč by to nemohla být pravda?
Očima na mně viselo několik párů žlutozelených očí. Vlci. Jejich čelisti byly celé od krve.
,,Změna plánu," zašeptal. ,,Couvej..."
Představte si, jak někdo jako já má pomalu ustupovat před vlky a přitom logicky uvažovat. Teď prostě nemožné.
Sníh křupe pod několika páry nohou.
,,Co... Co budeme dělat?" vyděsím se.
My už jsme ale došli až moc daleko. Skála tady končila.
Stoupnul ke kraji. Tam však byl jen sníh, pod ním nic.
,,Nikoool...!" zní jeho hlas, až se ozve rána a nastane ticho.
Stojím sama, na okraji propasti, před smečkou vlků...
 


Komentáře

1 Niki Niki | E-mail | 9. ledna 2017 v 17:32 | Reagovat

Moc krásný, děkuju <3 :)

2 Niana Niana | E-mail | Web | 9. ledna 2017 v 18:05 | Reagovat

[1]: Nemáš zač =D =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama