Leden 2017

Pocity: Jen...

31. ledna 2017 v 20:08 | Niana |  Pocity
Dítě dívající se do dáli přes obzor.
Sanitka zapínající sirény.
Smolař, co sází poslední desetník.
Učitel známkující poslední písemku.

Krev. Krev a křik.
Slzy. Slzy a bolest.
Utrpení. Utrpení a úleva.
Strach. Strach a naděje.

Musíme žít, jako by to byl poslední den.
Poslední den jako šance k celému životu.
Šance na nový pokus k úspěchu.
Úspěch, jakožto splnění snů.

Jen jedna noc a jedno objetí.
Jen útěk před časem, před kterým není úniku.
Jen tlukot srdce do rytmu hudby.
Jen ten nejkrásnější pocit.

Jen... jen poslední pocit před příchodem temnoty. Věčné temnoty.

Povídka (Lili): Osud

29. ledna 2017 v 12:15 | Lili |  (Ne)povídky
Mám skočit? Nemám skočit? Skočím, už nemám proč tu být. Ztratila jsem přátele, ty lidi, kteří tu pro mne vždy byli a tolik pro mne znamenali. Ztratila jsem jeho. Kluka, kterého jsem milovala - a teď? Teď ho nesnáším… Tedy, snažím se ho nesnášet. Ale jedno vím jistě, on mě nenávidí. Jsem uvnitř mrtvá. Každé slovo od něj je jako šíp do mého, již už tak zničeného těla.

Naposledy jsem se podívala na mé poraněné zápěstí. Bylo to ze včerejška, pokusila jsem se podřezat. Ale moje fena, Karin, přivolala souseda. Toho muže, jenž mi "zachránil" život. Dnes jsem ji dala k němu se slovy, že se jdu projít k vodopádu na hřeben. Říkali jsem tomu místu tak, protože zde byla legenda, že jedna dívka svůj hřeben omylem pustila a skočila za ním - a zabila se. Od té doby se tomu místu říká hřeben.
Už, už jsem chtěla skočit, když v tu vteřinu mě někdo chytil. Byl to muž. Poznala jsem to podle síly, kterou měl. Vzal mě do náruče a nesl do auta. Dala jsem mu ruce kolem krku a rozplakala se. Posadil mě na sedadlo spolujezdce a zapnul mi pás. Zavřel dveře a sám si nasedl. Nastartoval a rozjeli jsem se. Stále mi stékali slzy po tváři.
"Nebreč, on ti za to nestojí." s těmi slovy mi stiskl ruku. Usmála jsem se do svých slz a na oplátku jsem stiskla tu jeho. Pozorovala jsem ubíhající krajinu kolem. Zastavili jsme. Otevřel mi dveře a já vystoupila. Šla jsem za ním, moc dobře jsem to tu znala.
"Chovej se jako doma, v podstatě jako vždy. Jídlo je v lednici, a ložnice nahoře, najez se a jdi si lehnout. Musím si ještě něco zařídit." s těmi slovy odešel.
Neměla jsem sílu na to, abych si udělala jídlo a ani šla po schodech nahoru a hledala ložnici. Nikdy jsem nahoře nebyla… A tak jsem zamířila do obýváku a lehla si na gauč.

~

"Karin!" moje milovaná fena mě vítala, už byla tma. Byla jsem přikrytá a z kuchyně voněly palačinky. Zvedla jsem se a přešla tam.
"Jak ses prospala, lásko?" obejmul mě a dal mi pusu na tvář. Byli jsme spolu již pět let. Od toho incidentu s vodopádem…
"Skvěle," usmála jsem se a pusu jsem mu vrátila. Miluju ho a vím, že teď miluje i on mě.

Pocity: Podvečer

28. ledna 2017 v 20:12 | Niana |  Pocity
Pološero v místnosti,
jemné světlo počítače v úsporném režimu,
nepopsaný papír s okousanou tužkou
a půlka hořké čokolády v obalu.

Slzy v očích,
duchem nepřítomna,
v mysli matná vzpomínka
na letmý polibek na rtech.

Držící v prstech potrhanou fotku,
na níž se usmívá v čímsi objetí,
slané kapky stékají nyní po tváři
a děsivá samota v jejím srdci zůstává.

Povídka na přání: Niana a Lili

27. ledna 2017 v 21:36 | Niana |  (Ne)povídky
Název povídky je poněkud zvláštní, jde však o naše seznámení s Lili =). Jde o povídku na přání, ale je myšlena jako opožděný dárek k jejím narozeninám.
Věnování najdete na konci ⬇.


Slunko pálí, ale i přesto jsou v dálce vidět mračna. Zrovna jedeme na trénink ke sboru, kde nás budou trénovat. Když jsme tam byli minule poprvé, byly tam jen dvě holky, tak uvidíme, kdo tam bude dnes.

Popravdě - nikomu se tam nechce. V tomhle počasí by jeden nejradši skočil do bazénu a nic nedělal. Rozhodně ne ještě běhal.


,,Ahoj," ozvalo se od nás, sotva jsme došli ke klubovně. Nejsem si tu úplně jistá sama sebou, ale co, vždyť tu budu jen na trénování, tak se nemusím přetvařovat.
Odvaha mě ale přešla, když se začali sjíždět další lidé.

Brzy nás se všemi seznámili. Jestliže mám být upřímná, moc jsem si v tu chvilku nepamatovala, kdo je kdo.
Jedna holčina si padla do oka s dospělými od nás, takže se brzy dobře bavili.

~

,,Co je? Pojď tam!" vykládala mi kamarádka na táboře a lákala mě zpátky k táboráku, odkud jsem odešla. Nekladla jsem si žádné naděje, abych na někoho nedejbože i zapůsobila.
Bohužel ne vždy je suprový ten, kdo tak vypadá na první pohled. Před touto dívkou mě varovali, že není až taková, jaká si myslím, že je. Nevěřila jsem jim. Nikomu.

Teď jsem ležela na posteli v našem pokoji, zatímco pár lidí odešlo ven. A po chvíli přišel i on. Ale o tom až jindy.
Ta holka mě dost zklamala, takže já jí obětovala tolik času a teď nic?
Naštěstí tu jsou všichni moc milí a tak se vše rapidně změnilo. K dobrému.


,,Lili? Jsem ráda že jsem sem jela," zašeptala jsem do tmy. Tahle holčina (pro kterou je věnován tento příběh) mě přijala a jsem jí za to neskutečně moc vděčná.

Pomalu ale jistě se blížila půlnoc, všichni v pokoji spali, ale jen my dvě jsme nemohli usnout. Měli jsme si toho tolik co vyprávět!
V jeden moment jsme se dostali i na kluky, načež je Lili označila za blbce.
Za pár minutek jsem řekla: ,,Vyprávěj mi o blbcích..."
,,No, tak já nevim, tak šel jeden blbec na záchod, ale zjistil, že nemá toaleťák. Tak si zavolal druhýho blbce a řek mu: ,Přines mi toaleťák!'
A druhej blbec za chvíli přinesl písek. ,Ale ne, tohle ne, to nejde...'
Tak šel hledat něco jinýho..." povídala.
,,Livi... Já myslela jiný blbce..." tiše jsem řekla.
Když jí došlo, co jsem říkala a co říkala ona, rozesmála se. A ne nijak normálně, prostě jako blázen.
Celý pokoj se nejspíš vzbudil. A my? Nám to bylo jedno. Smáli jsme se ještě dlouho do noci...

Sice to není konec příběhu, ale v tento okamžik jsme se prakticky poznali a hlavně pochopili.
I když se třeba teď přes zimu moc nevídáme, jsme v kontaktu alespoň přes mobil.


Lili, chtěla bych ti teď a tady ještě jednou moc poděkovat, za všechno, jak jsi mě vždycky, když jsem potřebovala, podržela.
A tuto (pravdivou) povídku ti chci dát jako jakýsi dárek k narozeninám, tak doufám, že se líbí.
Takový človíček jako jsi ty se totiž nepotká každý den... =).
P.S.: protože jsem byla nemocná, nějak jsem tohle zapomněla vydat, tak opožděně no... :D

Povídka: Spirit

26. ledna 2017 v 21:18 | Lili |  (Ne)povídky
Liliina povídka, kterou psala už před časem :)

Mám strach. Už je něco kolem jedenácté. Nic nevidím, ale vím, že jde za mnou. Neslyším to, ale vím, že za mnou něco je. Nevím co to je. Nebo spíš kdo? Mám strach. Zrychluju. Někde zahoukala sova, třesu se. Strachem nebo zimou?
Jsem někde v lese… Asi jsem se ztratila. Slyším, jak za mnou šustí listí… teď. Teď se to stane. Zrychlím, už utíkám. Cítím to, cítím, jak to za mnou běží! Slyším to, slyším šum listí. Sova již nehouká, je ticho.
Hrobové ticho, jen já a to co, mě sleduje… Slyším svůj dech. Mé srdce bije jako na poplach. Musí se to stát… Každou chvílí...
"Ááááá!" zakopla jsem o kořen a spadla jsem na zem. Moje tvář dopadla na kámen. Rychle jsem ho sebrala a zvedla jsem se. Nevzdám to, budu se bránit. Ale nikdo nikde nebyl… Nikde nic nebylo… Asi jsem se zbláznila…
Sedla jsem si na zem a opřela se zády o hrubou kůru stromu. Rozhlížela jsem se a přemýšlela jsem, kde jsem - a jak se odtud dostat. Zavíraly se mi oči…
Ne nesmím spát, musím zůstat při věd…

Něco drsného a mokrého se dotýkalo mé tváře… Otevřela jsem oči ve strachu, že mě něco pojídá zaživa. Svítilo již slunce a na mém klíně mi sedělo malé šedobílé klubíčko a strkalo k mému obličeji svůj studený čumáček. Musela jsem se pousmát, strašně to lechtalo. To stvoření mělo mírumilovné oči a špičaté oči. Mělo spoustu chlupů, které příjemně hřály…
"Tak to ty jsi šel včera za mnou ty?" zeptala jsem se a hned v zápětí jsem se musela zasmát, vždyť už si povídám i se zvířetem. Mládě jen pootočilo hlavu a podívalo se na mě. Chvíli jsem ho pozorovala, jak si hraje u mých bot a uvědomila jsem si, že to není štěně psa, jak jsem si původně myslela, ale mládě vlka.

Rozhlížela jsem se kolem dokola a nejspíš ještě na chvíli usnula, protože když jsem se za chvíli probudila, měla jsem toho roztomile pochrupujícího drobečka v náručí. Vydala jsem se na cestu domů.

~

,,Hééj! Nemůžu dejchat!" rychle jsem se natáhla a rukou shodila Spirita ze svého obličeje. "Ty blázne! Copak nevíš, že taky potřebuju kyslík?" vyštěkla jsem na něho se smíchem.
Jen natočil hlavu, jako tenkrát v lese a já jsem ho prostě musela pohladit.
Už to byl rok, co jsem Spirita měla. Známí si myslí, že nejsem normální, když mám vlka - a taky si myslí, že jsem cvok, když s ním spím v posteli.
Ale hlavní je se nebát, a zkoušet nové věci, někdy přinesou hodně pozitivního.
Jen to? Ne. Nenechte se ovlivnit předsudky ostatních a jděte si za svým snem.

Pocity: Jeden chybný krok

25. ledna 2017 v 22:02 | Niana |  Pocity
Hnědé oči upřeně hleděly na odraz v zrcadle. Tmavě hnědé vlasy volně rozpuštěné okolo obličeje v průvanu mírně povlávaly. Nebyla hubená, byla vychrtlá. Nedala se nazvat krásnou, ale děsivou.
Nervozitu prozrazoval jen třes rukou, pevně držících se umyvadla. Jen jdi, řekni jim, že za to nemůžeš! Ne, je pozdě. Byla to chyba. Kdo to uvěří?

Nelze ničeho litovat, ale teď...
,,Asi je tam!" slyšela hlasy zvenčí bytu. Jsou tu. Už není cesty zpět.
Vyběhla ven a utíkala. Kam? Pryč. Přestože není úniku.


Stačí se nadechnout... Jsem jen jedna z davu, jednou vstoupím do nekonečné řady a jednou ji opustím.
Nemysli, utíkej!
Padnu na kolena u náspu.
,,Proč?!" křičím do ticha. Z dálky se ozve jakýsi zvuk.
U jizev mi zůstaly zbytky krve. Cizí krve. Před očima mi vyvstane obraz bezvládného těla.
Zvuk už slyším blíž.
Jak dlouho to ještě bude trvat? Všichni zešednou. Já nechci. Je lepší odejít hrdě, než se potupně přizpůsobit lži. Lidé se bojí všeho, co je jiné než oni.
Vlak houknul, já skočila. Rána, skřípění brzd. Jeden chybný krok a zmařený život.

Povídka (Lili): Já už na to nemám

21. ledna 2017 v 10:36 | Lili |  (Ne)povídky
"Já už na to nemám!" tyto slova mě zmrazily…
Zase jsme se hádali. Poslední měsíc je to nějaké časté, asi to bude tím, že si přestáváme rozumět… nevím.
"Pochop mě, Sáro. Nemám na to bejt ve vážným vztahu, chybí mi si užívat. Ale i s jinými dívkami,"
"Takže já ti nejsem dost dobrá?"
"Né, to jsem neřekl, jen... Pochop, že ty jsi žena kterou miluju, ale chybí mi i ostatní…"
"Kdybys mě skutečně miloval, tak ti ostatní ženy nechybí. Ale víš co? Když ti tak strašně chyběj, tak proč za nima nejdeš?" zase se mi vlil adrenalin do žil. Už jsem to zase byla já. Ta neohrožená, co se na něj nebojí zvýšit hlas.
"Fajn! Tak jak chceš! Já jdu." vzal si bundu a prásknul dveřma…
Znám ho, ten se jen tak nevrátí. Už se to takle jednou stalo, jako by se měla minulost opakovat. S tím rozdílem, že tohle nás rozdělí už navždy.
Stále jsem se dívala na ty dveře a čekala že se třeba vrátí… Ale ne, nevracel se. Šla jsem do kuchyně, zavolám mu? Ne, radši ne. Vzala do ruky mobil a začala vytáčet číslo svojí nejlepší kamarádky.
Po chvilce mi to vzala: "Hele Sáro, já teď nemůžu, zavolám ti, až budu doma, jo?" začala mi stékat slza po tváři.
"Ano, ahoj. Promiň za vyrušení," zavěsím. Slzy již zmáčeli mou tvář. Otevřela jsem ledničku a vytáhla z ní Rulandské šedé. Vzala si sklenku a v obýváku si pustila Hvězdy nám nepřály. A popíjela k tomu víno. On se už dnes nevrátí. Co jsem to udělala? Zase to bylo kvůli mně. Neměla jsem být tak panovačná. Vím přeci, že když přijde z práce, tak je unavený. A nemá na nic náladu. Jenže já s ním začnu řešit dovolenou, kterou jsme tak dlouho plánovali. Byla jsem šťastná. V práci mě povýšili…
Musela jsem usnout, protože mě vzbudil zvonek u dveří. Rychle jsem vyběhla ke dveřím a chvatně je otevřela.
"Tome?!" vykřikla jsem, aniž bych se podívala, kdo to je.
"Tome? No to ti děkuju, zvoním tady už pěknou dobu. Pustíš mě dál?" její upřímný úsměv mi vhrkl slzu do očí. Nic nevěděla. Potřebovala jsem ji, nežádala jsem o to, aby přišla a ona je tu. Nikdy se na mě nevykašlala, stejně jako já na ni. Byla tam, skutečně tam stála.
"Luci…"
"No ano, čekala jsi někoho jinýho?"
"Já jen… nežádala jsem tě, abys přišla. Měla jsi něco důležitého na práci,"
"To byla jen pracovní večeře, a navíc, slyšela jsem ti na hlase, že mě potřebuješ, ty jsi důležitější," usmála se a já jí objala.
"Děkuju!" zamumlala jsem do jejích vlasů. Pustila jsem ji dál. Šli jsme si sednout, jen tak jsme se bavili a pili víno. Jo, tohle jsem potřebovala. Asi jsem usla, protože jsem slyšela Lucku jak telefonuje…
"To je mi jedno! Okamžitě táhni domů a neser mě! Jinak tam pro tebe dojdu!" vztekala se jako nikdy jindy. Byla sice na chodbě ale bylo to slyšet. Vstala jsem a šla jsem na chodbu.
"Luci?" podívala se na mě a usmála se.
"Okamžitě polez domů nebo ti udělám ze života peklo!" zasyčela rozzuřená slova do telefonu a zavěsila.
"Kdo to byl?"
"Ále, to byl Pavel, zas se ožral,"
"Aha, no tak to asi už budeš muset domů, viď?"
"Ne, nemusím," usmála se na mě a já jí podávala bundu.
"Musíš, víš přece, jak by vyváděl!" "No, tak dobře. Hele a kdyby něco, tak mi zavolej, víš přece, že tu jsem pro tebe furt," objali jsem se na rozloučenou a odešla... Ještě dám klíče pod rohožku… Kdyby se chtěl vrátit. A jdu si lehnout. Vezmu si ještě k sobě pejska, kterého jsem od něj dostala a lehnu si. Po chvilce, co mi slzy již zmáčeli polštář, usínám.
Můj zrak padl na osobu vedle mě. Byl to on. Spal a držel mě za ruku. Opatrně jsem vstala a šla jsem do kuchyně přichystat snídani. Na stole byl pugét růží a u nich ležela bonboniéra a vzkaz. Sebrala jsem růže. Jejich vůně byla nádherná. Dala jsem je do vázy a přečetla jsem si vzkaz.
Promiň mi jak jsem se choval, miluju tě. A skutečně jsem si to uvědomil, až když mi ta blondýna v baru řekla, ať jdeme k ní. Ani jsem s ní neflirtoval, nic. Jen jsme se bavili. A já si uvědomil, jak moc mi chybíš. Jsi druhá žena, které patří mé srdce, ta první je má matka. Miluji tě.
PS: Ani si neumíš představit, jak těžké je sehnat růže ve 3 hodiny ráno. Tvůj Tom.

Položila jsem vzkaz a otočila jsem se. Stál tam, a díval se na mě. Rozběhla jsem se mu do náruče a rozplakala se.
"Promiň," zašeptal když mě svíral v náručí. Mé slzy mu darovaly odpověď.

DS: Nemoc

17. ledna 2017 v 16:06 | Niana |  DENNÍ SVĚT
Ahoj,

Moc se omlouvám, ale teď nebudou pár dní vycházet články. Jsem totiž nemocná - navštívila mě angína =(. Mám horečky, ale všechny komentáře (případně reakce na ně) si čtu, pouze na ně odpovím později.

Mějte se,
Niana :)

Pocity: Strážný démon

15. ledna 2017 v 9:31 | Niana |  Pocity
Lidé poklidně spali, uzavření ve svých krabičkách. Sem tam se nějaký samotář vydal na noční procházku, avšak i těch bylo pramálo.
Na jednom z těch míst, ve tmavém pokoji, ležela ona. Nespala - jako by spánek zapomněl přijít. Skrz černočernou tmu pozorovala odstávající rohy plakátů na stěně. Jak dlouho tam už byly? Nějaký ten pátek určitě.

Čekala již notnou chvíli, ale vše dál jen tiše spalo. Nic by podivnou dívku neprobudilo. Možná ani nikdo. Přesto se pořád opírala o polštář a očima těkala po místnosti.


Při každém pochmurném okamžiku ji pronásledoval. Připadá vám nespravedlivý a strašný? Nemožné. Vždyť to není člověk.
Ničí ji, je při jejím každém bolestném pádu.
Na druhou stranu... Bez něho by nežila. Bez ní by nežil. Může být závislá na čemkoliv, ale zbavit se toho může. Mohla by to dokázat. Ale její pravá závislost lpí na něm.
Když byste měli někoho v hlavě, někoho neexistujícího, ale přesto trvale usazeného ve vaší mysli. Zemřete? Zemře i dotyčný.
On... ji chrání. Z úst mu vycházejí nepěkné věci. Všechny jsou ale založené na pravdě... Byla by už dávno skočila, on ji pokaždé chytne za ruku: ,,Ne, dneska ještě neumřem,"

Otázka zní: Kdo to je - a opravdu neexistuje?

Pocity: Nejen sen

13. ledna 2017 v 20:24 | Niana |  Pocity
It was only just a dream...
What?!

Sedím na lavičce. Sluchátka v uších, muzika hraje tak nahlas, jak nejvíc to jde. Černý roztrhaný džínsy, šedočerná mikina, kapuca - jak jinak - zarytá hluboko do čela. Tmavě hnědé prameny vlasů se komíhají ve větru.
,,Kolik je?" ptám se sama sebe v duchu, ačkoliv vím, že se neptám na čas. Proč bych jinak zírala na hodiny, ne?

Nervózně poklepávám vanskami o chodník a myšlenky se točí v hlavě, jedna střídá druhou, až vše ztichne - asi jako gramofonová deska.
Šedí lidé bezcílně bloumají okolo mě. Když už si všimnou té dívčiny, jež se snaží jít proti davu, dělají, že ji nevidí.
K čemu to vlastně dělá? Stejně je součástí společnosti. Dneska ji potkáte, zítra zapomenete. Dnes možná černá ovce, ale vlk si nevybírá. Je mu jedno, jestli je ta ovce slavná nebo chudá, mladá nebo stará, jestli je nebo není matka, či zda je černá nebo bílá. Prostě ji sežral!
Až se nakonec zvedne, ztěží, ale zvedne se. Pomalu dojde až k mostu. Všechny ty zámky na něm!
V+B, T+H nebo Š+P. Prostě dva lidé. Dva normální (ve svých možnostech) lidi, který se mají rádi.
Stačilo, aby se vyhoupla na zábradlí.
,,Copak, došlo ti už, že tě nikdo nechce?" zase tady je. Stojí hned vedle mě. Přišel kvůli mě. Stačilo, aby natáhl svou ruku k mé.
,,Už se mě nedotkneš!"
,,Vždyť já nic nedělám. Jenom se ti snažím pomoct. Udělej to. Uleví se jak tobě, tak i jim!"
To byla poslední kapka. Rozběhla se, seč ji síly stačily. Mikina už dávno nezvládala liják, který znenadání přišel. Přes cáry vody ji přesto viděla. Mosazná brána, na níž byla na ceduli doba otevření.
Ji nezastaví papír. Ji zastaví až kamenný náhrobek, osamocený, přesně v rohu.

Pár vět o mé maličkosti

13. ledna 2017 v 14:03 | Niana |  DENNÍ SVĚT
Chci se představit, jsem Niana. To už jste asi postřehli.
Kromě toho mám i normální jméno a jsem taky holka, kterou nejspíš potkáte s knihou a sešitem v ruce, se sluchátky v uších. Ale já vám neodpovím, protože toho mám v hlavě i tak dost a do toho slyším ještě muziku, která mě provází na každém kroku. Ať už Divokej Bill, Wanastowi Vjecy, The Who nebo Beatles. Maitre Gims, Hozier, t.A.T.u., Sia, X Abbassadors.
Miluju černý humor, dobrou fantasy a všelijaké citáty.
Závislák na čokoládě, čtení a povídání s nenormálními lidmi, jako autorka. Protože se ani jako člověk označit nedá.

Proč jsem tady?
Začala jsem jen kvůli tomu, abych se "vypsala". Teď je blog - za těch pár měsíců - i nadále odreagování a přitom je v tom i touha. Vůle. Ctižádost. Cžižádost k tomu, abych dokázala, že i ti, kteří se chovají jinak než vy, mají právo žít normální život.
Nechte mě se nadechnout, chci si jen srovnat myšlenky v hlavě a na chvíli uniknout od té reality.

Pocity: Aneb život

12. ledna 2017 v 13:50 | Niana |  Pocity
Sedím na rozvrzaný židli na kolečkách s hlavou na stolu. Proč? Chtěla jsem čmárat nebo psát, jenom aby to zmizelo. Aby to odešlo. Aby mě to navždycky opustilo.
Místo toho se tu lituju, jak prostě nic nejde, všechno je hrozný a já jsem hrozná.
Proč se obviňuju a hned potom říkám, jak se mám blbě.

Sedím na rozvrzaný židli na kolečkách s hlavou na stolu. Proč? Chtěla jsem čmárat nebo psát, jenom aby to zmizelo. Aby to odešlo. Aby mě to navždycky opustilo.
Místo toho se tu lituju, jak prostě nic nejde, všechno je hrozný a já jsem hrozná.
Proč se obviňuju a hned potom říkám, jak se mám blbě.

Nemáš tu co dělat. Na druhej straně by tě měli radši.
Hlasy mi dál zaplňujou hlavu. Heh, už je to tu zas.
Z empétrojky naplno hraje jakási pochybná muzika, papír je dál pokrytý ničím a tužka dál leží na stole.

Tak co naplat, pár kousků čokolády, sluchátka a zas pár dnů přežívání. Co víc by si mohl člověk přát, no ne?

Povídka: Milý Jimmy

12. ledna 2017 v 11:30 | Niana |  (Ne)povídky
Ticho. Vražedné ticho. Konečně.
Skrz žaluzie částečně prosvítá slunce. Jedna z bot na zemi je odkopnutá. Na nočním stolku stojí hrnek s vlažným čajem.
Kroky. Míří k pokoji. Rychle vypnu X Ambassadors a jen tak tak zavřu mobil.
,,Pojedeme teda?"
,,Ne, já pojedu až na tu desátou,"
Nejprve se nadechne a poté řekne: ,,Jestli jsem to řek, tak se omlouvám,"
,,Jo, řekl's to! Ožralej si přišel a nadával jsi tu snad hodinu!"
,,Hmm, to nevim. Tak se prostě jako omlouvám," posunu se od něj. ,,Ale až budeš větší, tak pochopíš, že když nefunguje rodina, tak je to špatný,"
Řekl to ještě tím protivným učitelským hlasem, ačkoliv učitel rozhodně není. Odešel a já zavřu oči.
,,No jo no, ty seš ten chudáček, zato my nic. My ničíme rodinu. Jojo, my jsme ty nejhorší," šeptám si pro sebe s bolestí v krku.
A tak pořád ležím. O tašku opřený sešit, bunda bezvládně visí na opěradle židle. Na poličce je nakreslený obrázek z Muže, který sázel stromy. Na ten krátký film jsme se dívali asi minulý rok ve škole.
Na zrcátku, jež je tu několik let, se mihne... něco. Něco, ale to jiné Něco...

Nyní vidíme jen částečně, jako v hádance, teprve poté uzříme tváří v tvář.

Povídka: Radši mlčet, než přiznat sebe

11. ledna 2017 v 8:47 | Niana |  (Ne)povídky
A tak jsme seděli u táboráku, nebe poseté miliony hvězd, jako které zářily i oči všech přítomných. Oheň plápolal, jiskry poletovaly a kytara hrála. Hrála prostě klasiku, Okoř, Bláznova ukolébavka, Anděl a myšlenky zmateně pobíhali v našich myslích jako andělé poletovaly na noční obloze.
Příjemné teplo, žádné přemýšlení a přesto tolik věcí, nad čím přemýšlet, jako bylo těch hvězd. Těch, které jako by nám ukazovaly směr naší cesty. Jako by byl osud pevně zakotvený. ,,Podle mě to není osud, já si dělám, co chci," řekneš. A co když ti Osud napsal do receptu právě to, co tak dobrovolně (Heh, lákavá myšlenka napsat vše v ironii. Radši jindy.) děláš.
A tak jsme tam seděli, zpívali a mlčeli. Mohla jsem promluvit, mohla jsem začít nějaké téma. Ale nedokázala. Nemám sílu někomu říct svoje pocity. Když se někomu otevřete, setře vás, ať se sakra seberete a nefňukáte.
Takže radši nasadit kamennou masku, dál všem vyčítat, jak jsou hrozní a přitom vlastně normální a já že jsem ta hrozná manipulátorka.

Povídka: Heh, jakože cože?

10. ledna 2017 v 11:17 | Niana |  (Ne)povídky
Bez komentáře. Věnováno Ainowě, která si zaslouží ukázat svůj talent.

Vítr otřásal okenní tabulí. Osoba v pokoji nespala, neustále ji budil hluk ticha.
Přikrytá černou dekou s Rolling Stones. Tmavý tričko na sobě a kanady postele. Pod polštářem deník a v něm všechny nemožnosti.
Na hlavu s černými krátkými vlasy si nasadila modrá sluchátka.
Na nočním stolku sklenice vody, prášek a nic.
I když nechceme, každý z nás šedne. Každý se pomalu, krok za krokem, zbaví černoty. A pak už stačí vyjít z domu a přidat se do davu šedých lidí.
Jakože cože?

Jak, jak dlouho tohle vydrží? Do uší jí hraje na plný pecky Hollywood Undead a přitom slyší ticho. To ticho, který není to ,,trapný ticho", ale ani to děsivý. Je to takový to ticho, který tě odrovná. Jako když tě někdo řeže stovkou nožů. Bolestivý ticho.

Vrzly dveře. I přes We are v uších to slyšela jasně. Moc dobře věděla, kdo to je.
From the city of angels!
An empty vessel of devils!
,,Je děsně úžasný, jak pořád vykládáš, jak už se těch tvých závislostí zbavíš! Přitom se z tebe stává větší a větší troska a ty to víš."
,,Vypadni!"
,,Zůstala bys tady sama - ale jak by tě vlastně někdo mohl mít rád? To bys musela být jiná, ale to už jsi. A tvoje hudební... něco? Škoda přemýšlet."

Rána. Bolest. Co že to říkala? Zuby nehty se držet svýho starýho já? Heh.
Ozvalo se ticho. Playlist přeskočil a ozval se začátek Everywhere I go.


www.ainowa.blog.cz
www.holkaveflanelce.blogspot.cz

Povídka na přání: Krutá Aljaška

9. ledna 2017 v 11:52 | Niana |  (Ne)povídky
Psáno na téma ,,Aljaška" pro Niki, od níž mám fotky (například avatar) a také silvestrovské zamyšlení =).
Je možné, že povídka bude trošku zvláštní, protože o Aljašce se píše celkem těžko, ale přání je přání =D...


,,Máš čaj?" zeptám se Tobyho.
Ten kývne hlavou na souhlas a zastaví se.
,,Nechceš přestávku?" zeptá se.
,,Ne, půjdem rovnou do chaty,"
,,Dobře, jak myslíš,"

Cestu nám však znepříjemňuje vysoká vrstva napadaného sněhu, silný ledový vítr a pocit ztracení.
,,Vážně víš, kudy máme jít?" ptám se dokola. Toby vždycky jen nejistě koukne do mapy. Ještě před chvílí jsme šli podle GPS, díky mrazu je už nepoužitelná. Oba dva jsme se tehdy pozastavili nad kvalitou výrobku.


,,Hele, řeka!" vykřiknu.
,,Vidim, co s ní?"
,,No... Pojď si chvíli odpočinout,"
Jen na mě koukne a posadí se.


Zuby mi drkotají. Boty se nám již celé obalily těžkým sněhem. Kdy tam dojdeme? Už je mi děsná kosa. To dlouho nevydržím.
Brzy skoro okusím pád z několika desítek metrů.
,,Seš normální?" vyjede na mě.
Uraženě obrátím hlavu k zemi a pomalu směřuji dál, k vrcholku skály.


,,Hele, promiň, jsem zoufalej a moc mi to nemyslí..."
,,V pohodě. Jenom mi řekni, že je to blízko!"
,,No, je to blízko. Řekl jsem to. Akorát to neni moc pravda."
Uvolním se a padnu na záda do sněhu. To je na zimě a sněhu úžasné, nic se vám nestane, když spadnete - pokud nebudete padat z bůhvíkolika metrů, jako se mi to málem povedlo...


Začíná se šeřit a mě i Tobyho zaslepuje strach. Nejspíš ani jeden nevíme, kde jsme. Signál tu není.
V houští asi dvacet, třicet metrů od nás něco proběhlo. Něco, čeho bylo víc.
Zničehonic zaslechneme vrčení. Za našimi zády.
,,Žádný prudký pohyby. Zůstaň na místě. Pomalu, pomalu se otoč..."
Vyděšením jsem ztuhla. Jako kdybych přimrzla k zemi. A proč by to nemohla být pravda?
Očima na mně viselo několik párů žlutozelených očí. Vlci. Jejich čelisti byly celé od krve.
,,Změna plánu," zašeptal. ,,Couvej..."
Představte si, jak někdo jako já má pomalu ustupovat před vlky a přitom logicky uvažovat. Teď prostě nemožné.
Sníh křupe pod několika páry nohou.
,,Co... Co budeme dělat?" vyděsím se.
My už jsme ale došli až moc daleko. Skála tady končila.
Stoupnul ke kraji. Tam však byl jen sníh, pod ním nic.
,,Nikoool...!" zní jeho hlas, až se ozve rána a nastane ticho.
Stojím sama, na okraji propasti, před smečkou vlků...

Znovuzrození - 3. kapitola (1/2)

8. ledna 2017 v 9:04 | Niana |  Znovuzrození
,,To snad ne..." zavřela jsem oči. ,,To přece... Můj táta měl jenom mě!"
,,Stejné stáří patří tobě i člověku, který jest tvůj bratr. Otec tě měl moc rád, avšak narodil se mu v témže okamžik i syn." řekne moudře.
Vyčerpáním padnu na postel.

~

,,Kolik že tam mam dát těch listů?" ptám se.
,,Pro skutečné vytvoření rostliny potřeba 4 lístky nám téměř zapomenutého stromu."
,,Dobře," zamyslím se. ,,Jak dlouho to bude trvat?"
,,Myšleno může být jak doba růstu, života i výroby. Já chápu tvou otázku, proto odpověď zní: záleží to pouze a pouze na tobě."
Pochybovačně se na něj podívám: ,,Neříkej blbosti, stejně ti nevěřím."
,,Pravda je na místě, suroviny připravené. Dokud nebude tvé srdce v klidu a odpočinku, květina nevyroste."
,,Tím chceš říct, že musim bejt v pohodě a pak vyroste?" zamyslela jsem se.
,,Ano, tvá slova oplývají pravdivostí. Tvůj klid zajistí vyklíčení rostliny."
Přemýšlím nad slovy, která jsem od Awla zaslechla. Ne teď, ale za celou dobu. Ve všem má nejspíš pravdu, žil přeci i s mým tátou. Jak to, že se nikdy neprozradil, třeba přede mnou?

Někdo zaklepal na dveře.
,,Klidně můžeš dovnitř." řekla jsem v očekávání, že vejde mamka a zeptá se, jestli nechci čaj - nebo něco na ten způsob.
Vešla však Chloe a s pochmurným výrazem si sedla na kolečkovou židli.
,,Jak se máš?" zeptala se.
,,Fyzicky jenom trošku unavená, spíš v pohodě, ale psychicky... no... Trošku hůř. Jo a něco ti chci ukázat." zaslechla jsem, jak se Awl za hrnkem zavrtěl, jako by očekával, že chci ukázat jeho. Pro mě on ale není ,,něco", pro mě je to významný přítel.
Posadila jsem se na posteli a zavřela oči. Včera Awl přišel, zrovna když jsem se snažila pokořit gravitaci. Opět mi to ale nešlo. Dal mi pár cenných rad a teď už to ovládám téměř dokonale.
V mých myšlenkách zalétnu k okamžiku, kdy se mi to podařilo poprvé. Nesmím to vnímat jako něco výjimečného a moc se soustředit, pak by se to nikdy nepovedlo.
,,Leo.. Jak... jak jsi to udělala?" koukla jsem se na ni. V jejích očích se odrážela jak udivenost, tak i ten pohled, když ji něco naprosto uchvátí.
,,Líbí?"
,,To si piš!" rozzářila se.
Nikdy mě víc nepotěšilo, když jsem někomu pomohla k dobré náladě. K mému úsměvu mi stačí úsměv druhých. Bez nich bych byla na dně.

~

,,Mami?" vyjdu poprvé z pokoje.
,,Lí! Ahoj, jakpak ses vyspala?" povídá nadšeně.
,,Dobře, ale mami, mám jednu otázku..." rozhodnu se totiž vyzkoušet, jestli by mi byla schopná říct pravdu!
,,Jakou?"
Tiše polknu a nechodím kolem horké kaše: ,,Odkud pocházíme?"
Vím, že Awl nelže.
,,Jak odkud pocházíme? Tady bydlíme odjakživa, pouze s trochu výjimečnými schopnostmi!" zazní její smích.
Jak... jak může? Pochopila bych, kdyby se mě snažila ochránit, ale tohle není ochrana! Já jí tak věřila... Co mi ještě nakecala? Vždyť vše může být prachobyčejná lež!
Otočím se na patě a vybíhám po schodech.

~

,,Slzy se rovnají se štěstím, smutkem a přesto i vztekem. Který z těchto pocitů ovládá tvou duši?" řekne jemně Awl.
,,Smutek opředený vztekem..." zním sama sobě jako nějaký básník. ,,Prosím, nech mě chvíli o samotě..."
Drobný přítel pokývá hlavou, seskočí z postele a odběhne nejspíš k Chloe do pokoje.
Přesunu se k oknu. Zatmavené okenní tabule cizích domů vypadají zvláštně smutně, ponuře. Naopak pouliční lampy statečně svítí do noci...
Proč jsem se jí vlastně ptala? Vždyť odpověď jsem znala...
Zavřela jsem oči a zapnula počítač, který začal slabě zářit.


,,Ahoj Leo," pozdravila Chloe.
,,Dobrý ráno," zabručela jsem a dělala, že se jdu jenom napít.
,,Taky nemůžeš spát?" zašeptala.
,,Můžu, jenom mam žízeň," odpověděla jsem mrzutě, aby to vypadalo, že jsem vzhůru sotva pár minut.
Ve skutečnosti nespím už přes půl hodiny.

Naposledy zkontroluji, jestli mám v batohu vše.
Potichu si vezmu kabát a nazuji si boty. V těch odběhnu ještě do kuchyně, kam dávám složený list papíru.

Do kapsy hodím klíče a zavřu za sebou dveře do domu.

Pocity: Vím nevím kdo jsem

8. ledna 2017 v 8:34 | Niana |  Pocity
Já byla ta osoba, co všechny vedla.
Já byla ta osoba zářící optimismem.
Já byla ta osoba věřící v splnění snů.

Já byla barevné triko a modré džíny.
Já byla pletené náramky přátelství.
Já byla vítr čechrající dlouhé tmavé vlasy.

Já jsem ta osoba, co se topí ve stínu.
Já jsem ta osoba nazvaná pesimistou.
Já jsem ta osoba bez splněných snů.

Já jsem černé lesklé triko a černé džíny.
Já jsem zkřehlé bledé ruce.
Já jsem krátké světlé vlasy.

Pocity: Moment

7. ledna 2017 v 12:58 | Niana |  Pocity
Zapadající slunce zbarvuje oblohu do bláznivých odstínů růžové.
Mezi domy poletují částečky prachu. Zatažené závěsy kryjí domácnost.
Vzdálené hřiště se schovává v temnotě. Od řetízkového koše, pod kterým osamoceně leží míč, se odrážejí poslední paprsky.

Sedí na střeše nízkého domu. Tašky jsou už dávno zrezivělé. Sem tam nějaká chybí. Tmavé vlasy jí čechrá vítr a kryje zářivé oči. Její srdce se uzavírá před veškerým světem. Namodralé rty se chvějí chladem.
Oči jsou jako okno do duše. Teď však jimi bloudí po okolí. Je v nich vidět smutek, tichá zloba. Slzy uzavřené bez touhy stékat po tvářích.
Poslední paprsky si živě hrají se stíny.
Moře se začíná bouřit. Velké vlny bičují břeh. Vítr jim je oporou.
Vysoká vlna se blíží. Země se třese. Divoká voda nezná slitování.
Chlapecká ruka obejme dívčin pas.
Vlna narazí do břehu a pohltí všechny životy.

Povídka (Lili): Slyšíš ten zvuk?

6. ledna 2017 v 6:53 | Lili |  (Ne)povídky
"Už se stmívá, měli bychom jít domů, Tome,"
Jsem s mladším bráškou na dětském hřišti a domů to máme ještě pěkný kus cesty.
"Tak jo," odpoví zklamaně a chytne mě za ruku. Vyjdeme z areálu hřiště a jdeme směr domov. Bráškovi je teprve 9 let, ale na svůj věk je velice statečný. Moji kamarádi se mi smějí, když mě vidí s ním nebo když s nima nejdu ven, protože ho hlídám. Myslí si totiž, že 17 letá dívka jako já nemůže mít vztah ke svému mladšímu bráškovi. Ale já jsem si ho vybudovala již v dětství. Naše rodiče se velmi často hádali. A mamka to jednou nevydržela a když mi bylo 11 odešla od nás. Zůstala jsem já, bráška a otec, kterého pohltil alkohol. Všechna práce v domácnosti a nyní i vydělávání peněz na jídlo je nyní na mně. Pak není divu, že si ke svému bratrovi vybudujete takový vztah, jaký mám já.
Byli jsme již v půli cesty když se Tomík náhle ozval: "Lejlo? Slyšíš ten zvuk?"
"Jaký zvuk? Tome, to byl asi jenom vítr," odpověděla jsem chlácholivě a šli jsem dál.
Ušli jsem asi 30m a Tomík se ozval znova se stejnou otázkou… Ano, teď jsem to slyšela, ale nechtěla jsem ho znervóznit… Tak jsem mu zalhala. Šli jsme dál. Znovu jsem to zaslechla. Instinktivně jsem mu stiskla ruku a přidala do kroku. Ani jsem si neuvědomila, že Tom vedle mě už utíká. Náhle se zastavil a otočil se na mě.
"Proč chvátáme?" zeptal se mě a podíval se na mě.
"Už je skoro tma, víš?" zalhala jsem mu znovu a pokusila se o co nejupřímnější úsměv, jaký jsem v tento moment dokázala.
"Neboj, já tě ochráním!" řekl s úsměvem na rtech. "Ale nejdřív musim na záchod"
Musela jsem se zasmát, ničeho se nebál.
,,Tak běž támhle do křoví, já tu počkám," řekla jsem. A Tomík s těmi slovy odběhl…
Už to bylo dobrých deset minut a Tom nikde. "Tome?" nic, jen hrobové ticho.
"Tome, pojď musíme jít… Já už jdu!" přešlapovala jsem na místě aby to vypadalo, že opravdu odcházím. Nic. Žádná reakce.
"Tome prosím, tohle už není legrace!" vykřikla jsem a vydala se ke křoví. Něco zašustilo. Lekla jsem se. Co to je?
"Ttttt… Tome?" klepal se mi hlas.
Něco se stalo. Opatrně se přibližuju, co se stalo, kde je můj bráška…
Slyšela jsem jakési zavrčení. Ale ne, to se mi jen zdálo. Už jsem byla jen krok od toho křoví. Natáhla jsem ruce a opatrně jsem rozhrnula větve.
Byl tam. Po jeho krku stékal pramínek rudé krve. A já byla další na řadě. Dívali se na mě dvě velké, žluté oči…

Povídka: Depresivní deník

4. ledna 2017 v 20:01 | Niana |  (Ne)povídky
Je tak ztracená ve svém smutku, že nemá tušení, jak viditelné to je.

Milý deníčku,

Když pozoruji ty lidi kolem, je mi z toho hrozně. Jedna holka u nás se ,řezala' ořezávátkem, aby udělala dojem. Dojem na okolí.
Já se teď spíš cítím jako proti všem. Jako kdyby mě celý svět stahoval na dno.

Přemýšlím nad svým životem. Co jsem dokázala? Nic. Lidé říkají: ,,Pojď, to je dobrý!"
Ve skutečnosti mohou těžko pomoct. Kdo nezažil, nepochopí.
Ty časy, kdy jsem si stěžovala, jaký mám depky. Nyní mi dochází, že šlo o špatnou náladu.
Deprese, to je něco jiného.
Je to nemoc, kterou člověk sám nevyléčí. Ale když by o to nestál sám, ani ostatní mu nepomohou.

Cítím, jak ztěžka dýchám. Všechno mě bolí. Někteří jedinci si mylně myslí o depresi, že jde pouze o nízké sebevědomí.
Ano, to jde. Plus k tomu přidejte fyzickou bolest, bolest duševní, špatnou náladu a sotva dýcháte.
Ve dne jste unavení a chodíte jako živoucí mrtvola. Večer se marně snažíte usnout a přes noc se budíte.
Nakonec ke všemu přidejte, že tato nemoc trvá od několika týdnů, přes měsíce až roky dlouho.

Proč je deprese tak hrozná?
Necítím sama sebe. Cítím někoho jiného, někoho, kdo mě ovládá. Jako bych byla loutka a někdo v nebesích tahal za provázky.

A víte, co je nejhorší?
Nevím, jak skončím. Nevím, jestli se dožiju zítřka. Kromě nevědomosti sem patří předstírání. Jestliže je člověk na dně, je těžké předstírat štěstí a úžasnou náladu.

A teď? Teď může deprese vyústit k sáhnutí si na životu.

Kamarád je někdo, komu se můžete svěřit se svými problémy.
Přítel je někdo, komu se můžete svěřit se všemi svými problémy.
Smrt je něco, co vaše problémy vyřeší.

Povídka (Lili): Sbohem

4. ledna 2017 v 14:42 | Lili |  (Ne)povídky
"Víš, já jsem ti nechtěla ublížit…"
"Nechtěla ublížit? Umíráš! Kdy jsi mi to chtěla říct? Až umřeš? To už je trošku pozdě, nemyslíš?"
"Sabino…"
"Co?" vyštěkla jsem na ní naštvaně… Mlčela, ani jsem se jí vlastně nedivila. Sklopila jsem zrak a zadívala jsem se na špičky svých vansek, které jsme vybírali spolu. Byla jsem hnusná, opravdu. Neuvědomila jsem si vážnost situace, myslela jsem jen na to, že mi něco neřekla. Něco podstatného. Podívala jsem se na ní. Kapky slaných slz jí stékali po tváři. Dívala se na mne svýma nebesky modrýma očima. Byla bílá jako stěna. Ale přesto krásná - jo, ona si na krásu potrpěla. Slzy jí rozmazávali řasenku. Měla ráda, když měla výrazné oči, říkala, že oči jsou okno do duše. Její dříve vysportované tělo bylo nyní ochablé a slabé. Ležela tam. V posteli. Bezmocná…
V jejích slzách byli schované všechny naše vzpomínky… Stékali jí dolů k srdci a tam se hromadili, aby se pak najednou mohly uzavřít v jejím srdci. Navždy. Vzpomněla jsem si na ten okamžik, když jsme se seznámili. Bylo to tehdy v létě, na plovárně, když se mi ty kluci smáli, protože jsem uklouzla. A ona přišla k nám - dívka, po které všichni pokukovali a řekla: "Nechte ji být! Ona za to nemůže, že tu byla mokro vy tupci. Vypadněte!"
Ti kluci se na mě podívali a pak odešli. Ona se jen usmála a pomohla mi na nohy. Musela jsem se nad tou vzpomínkou pousmát.

Podívala jsem se na ni. Teď to byla ona, kdo potřebuje pomoci. Stále jsem stála vedle jejího nemocničního lůžka. Bolelo mě vidět její slzy, které jsem způsobila já…
Náhle jsem si uvědomila váhu svých slov… A svého chování. Mrzelo mě to, ale neměla jsem to jak vrátit. Popošla jsem k ní a sedla si na kraj její postele.
"Promiň… strašně jsi mě vyděsila a já… no…" objala mě.
"To nic," zašeptala. "Já bych taky byla na tebe naštvaná."
Odtáhla jsem se: "Mám tě ráda Mio." řekla jsem a ona se jen usmála.
"Slečno, musíte jít. Mia si musí odpočinout." řekla sestra, která se náhle zjevila v pokoji.
"Tak, ahoj" řekla jsem a vstala z postele.
"Ahoj Sab," nadechla se. "Sabi?"
"Ano?" otočila jsem se ve dveřích pokoje směrem k Mie.
"Mám tě ráda a jsi mou jedinou nejlepší kamarádkou."
"Ty moje, Mio." usmála jsem se a odešla… Její smutný úsměv s tichým slůvkem na rtech jsem již neslyšela.

Přišla jsem domů. Ve schránce byl dopis adresovaný mně. Sedla jsem si na pohovku se sklenicí vína a začala číst. Byl od Mii. Byl plný vzpomínek a v obálce bylo i pár fotek a klíče od jejího bytu. Když jsem to četla, mlžilo se mi před očima. Poslední řádky byli ty nejbolestnější.
…Mám tě ráda, vždy jsi tu pro mne byla a toho si cením. Promiň mi, že jsem ti to neřekla dřív, nechtěla jsem tě trápit… Když čteš tyto řádky, tak umírám. Doktoři mne na mou žádost odpojí od přístrojů, co mě drží při životě. Než dočteš tento dopis budu již mrtvá… Doufám že mé místo zaujme někdo, kdo toho bude hoden.
Sbohem.

Sedla jsem do auta a jela do nemocnice.
Bylo pozdě, její tělo jen bezvládně leželo na nemocničním lůžku…
"Sbohem..." zašeptala jsem a slza se mi skoulela po tváři.

Znovuzrození - 2. kapitola

2. ledna 2017 v 20:53 | Niana |  Znovuzrození
Štiplavý kouř vyplnil celou místnost. Pálily mě oči a dusila jsem se.
,,Strýčku!" vykřikla jsem chraplavým hlasem.

Kde jenom je? Z jednoho pokoje se ozvaly hlasy. Opatrně našlapuju na koberec a když se dostanu až ke zdroji těch zvuků... Andrew ležel v rohu u okna a v ruce něco držel. Všimla jsem si, že to schovává. Neznámý člověk stál asi metr od dveří, tím pádem i ode mě.
,,Andrewe..." zašeptám si spíše pro sebe. On se ke mně kupodivu koukne. Útočník si všimne strejdovo pohledu a podívá se stejným směrem.

,,Cože?! Co ty... co ty tady děláš?"
,,Uteč!" zakřičí strejda.
Hned se rozběhnu po schodišti a na poslední chvíli si vzpomenu na knihu s recepty.
,,Kde jenom je?" pomyslím si.
Naštěstí ji stihnu najít zapadlou pod křeslem. To už ale osoba, kterou již obklopuje černá mlha, běží za mnou.

Venku mi najednou připadá vzduch nádherný. Ale... Jak a kam mám teď utéct? A co Andrew? A co ten kluk z vlaku?! Byl to totiž on...
Že já si nevzala mojí tašku s věcmi! Osoba mě hledá. Opatrně se dostanu k druhé straně domu.

,,Nemůžu... Nemůžu se nadechnout..."
,,Copak, maličká? Opravdu sis myslela, že ty - úplně neznalá, porazíš někoho jako jsem já?" řekne povýšeně.
Váhám jen vteřinku: ,,A jak víš, že jsem proti tobě sama?"
To ho celkem zasáhne. Chci utéct, ale něco mě drží. V mysli mi naskočí vzpomínka, když u nás byla Chloe. Ten den, jak spadla... Nějakou dobu předtím jsem si bez doteku podala skleničku. Bezva, co lepšího může potkat člověka, jehož strýc je někde v domě a co já vím, třeba umírá, než aby se cítil jako sklenička?
,,Aaaaa-" vyjde ze mě. Prudce švihnul rukou, aby mě prorazil oknem. Taky že se mu to povedlo. Ležím na zemi, všude okolo mého těla střepy, na obličeji mi stéká teplá krev.
,,Proč to děláš?" nevzdávám se.
,,Proč myslíš?" šklebí se. ,,Když jsem byl malej, zabili mi tátu, fakt mi chceš říkat, že vy s tim nemáte vůbec nic společnýho?"
Teď můžu jen zírat. Jestli zabili otce jemu i mě... A jestli jsme stejně staří... To by mohlo znamenat, že... Ne! Na to nebudu ani myslet.
Mám zvláštní pocity, tak něco jako vztek, ale trošku napravo od rozhořčení a těsně za... smutkem.

Všechny ty emoce se najednou úplně zblázní... Během vteřiny visím metr nad zemí, stočená do klubíčka. Roztočím se a už nemá šanci. Pod mým tělem se zhroutí.
Dojdu k němu. Na řetízku na krku mu září přívěsek ve tvaru srdce. Škubnu a hned je v mé kapse.
Krást se sice nemá, ale pokusil se mě zabít, tak je to trošku polehčující okolnost, ne?

,,Strýčku..." běžím do pokoje. Obličej má bledý a ruka jako by mi hnila zaživa.
,,Styrofax! Hned!"
,,Nene, děvenko, je pozdě. Tady máš svojí tašku, schoval jsem ji před ním," podává mi brašnu. ,,V kuchyni ve skříňce je krabička, vezmi si ji. A abych nezapomněl..." sáhne do kapsy.
,,Andrewe... Ale... Ale co mám dělat a kam mám jít?" pláču.
,,Tady je," ukáže mi drobného tvorečka. Vypadá jako člověk, ale uši má až moc velké, skoro elfí. Pohupuje se na ruce a kouká na mě skrz hnědá očíčka. ,,Brzy pochopíš, k čemu slouží. Jeď domů."
,,Ale jak? Jo a málem bych zapomněla, na mě už gravitace neplatí!" sypu ze sebe se slzami v očích.
,,Šikovná holka, ty nás zachráníš..." otočí hlavu.
,,Co? Strejdo! Ne! To nemůže... To není pravda! Koukni se na mě!" říkám k nehybnému tělu.
,,Měli by jsme jít, nás přítel nevykazuje žádné známky života..." prohlásí potvůrka.
Tašku hážu na rameno a malý pomocník se mi usadí na ruce. Teď už musíme jen pro tu krabičku.
,,Tady, Leo!" a opravdu tam byla. ,,A dej si Styrofax na tu tvář."

~

,,Dobrý den, ..." koupím si jízdenku na vlak a už jen pláču.
Proč se to stalo... Nejdřív odejde můj táta, teď strýček... Pořád mám před očima tu jeho ruku...

,,Jsi v pořádku?" zeptá se mě starší paní a já kývnu, že mi nic není.
Co teď můžu udělat? Nic. Jen nastoupit do vlaku a dojet domů.

Ach - jak moc se mi po rodině stýskalo. Neviděla jsem ji sice necelé dva dny, ale když je člověk na hranici života a smrti, všechno se mu znásobí.
Ale co na to všechno řeknou? Andrew je mrtvý...

~

,,Ahoj..." vyslovím těžce.
,,Leo, co se stalo?" zeptá se, když mě uvidí takhle zničenou a jde se mnou dovnitř. Na gauči sedí Chloe, která se nejdřív rozzáří, ale v mžiku si všimne, jak vypadám a vyděsí se.
,,Mami, já za to nemůžu, přísahám!" pláču.
,,Neboj, nic ti nebudu vyčítat!" uklidňuje a nabádá mě, abych mluvila.
Nádech a výdech, nádech a výdech...
,,Andrew už nežije."
Obě se otočí a koukají tak, že mi nevěří ani za mák.
,,Ten kluk z vlaku, dal tam tu mlhu a pak ho zabil!" vzlykot zní v pokoji nezvykle hlasitě. Až později mi došlo, že u toho nebyly a vůbec nechápou, o čem mluvím.
,,Pojď si odpočinout..."


,,Chloe?" řeknu v tichu pokoje, jelikož mi připadá, že jsem něco zaslechla.
,,Nemusíš se bát, to jsem jenom já." na noční stolek mi vyskočí potvůrka od strýčka.

,,Jak ti mám vlastně říkat?" nechám se slyšet, když si sedá na hrnek s kakaem. Asi mi ho sem dala mamka, když jsem spala.
,,Říkej mi jak chceš, ale jsem Awl." odpoví.
,,Dobře. Ty, Awle, prosím, povídej mi o tátovi... Znal jsi ho?"
,,Samozřejmě, znalost je na místě. Dříve byl položen za mého pána, avšak po jeho odchodu patřil jsem do vlastnictví přítele Andrewa."
Mluvil tak zvláštně, že jsem musela zapřemýšlet nad smyslem jeho vět.
,,Takže ty jsi... Ty mě teda znáš už několik let... Je to tak?"
,,Správně, má paní."
,,Odkud pocházíme?"
Tahle otázka mi leží v hlavě už dost dlouho, ale nenašla jsem odvahu se kohokoliv zeptat.
,,Kdysi byla rodina k zastižení v zemi, kam normální lidské oko nedohlédne, kam lidské nohy nedojdou, kam lidská mysl nedosáhne. I ty patříš do národa země zvané Astral. Tatínek, tehdy ještě netušící o tobě, žil ve městě nejstarším, jeho postavení společenské sahalo k výšinám. Láska lidu k němu vzplála hned, když byl dán k představení se se s tehdejším panovníkem. Při oznámení jeho nástupnictví prodělala celá země příjemný šok."
,,Takže... Takže tatínek byl panovník! A pověz mi, jak se jmenovalo to hlavní město? Bylo vlastně hlavní?"
,,Hlavní město žádné, střed našeho světa však i přesto setrval ve městě, na které se ptáš. I když oblíbenost tohoto místa dosahovala hvězd, nemělo název. Lid mu po čase začal říkat Wastow. Wastowský svět byl svět, jehož obyvatelé byli chudí i bohatí, pyšní i láskyplní. Ze všeho nejvíce prosluli pěstováním jedné rostliny, která je velmi potřebná k alchymii. Bez ní by nyní nebyla ani na počátku vytvoření."
,,Wastow... A jak se ta kytka jmenuje?"
,,Květina již neexistuje... Přestože suroviny k výrobě její jsou k dispozici."
,,Suroviny? To snad jde vyrobit?"
,,Co kdyby sis to zítra zkusila?"
,,Počkej. Chceš říct, že já můžu vytvořit rostlinu, která teď neexistuje? To mám všechny věci co potřebuju?"
,,Ve tvém vlastnictví opravdu jsou. Až na jednu. Ta patří naopak k mým, ale nabídnutí ti patří k samozřejmosti."
,,Dobře, určitě budu ráda. Awle a poslední otázka, prosím. Kdo byl ten... Vždyť víš kdo."
,,Tato informace se nachází v mých znalostech, ale není hodna k znění pro všechny uši."
,,A mě to říct můžeš?"
,,Pokud nebude informace přenesena k vědomí dalších osob, je povolení platné." vzdychne.
,,Dobře, nikomu to neřeknu. Prosím, povídej."
,,Osoba, díky níž nás již nenavštíví tvůj věrný strýc, je v blízkém rodinném poutu s tvou osobou," nadechne se. ,,Leo... Poznala jsi svého bratra."

Povídka (Lili): Hvězdy v dívčiných očích

2. ledna 2017 v 12:05 | Lili |  (Ne)povídky
Nejasný text, který je pro někoho jasnější než slunce na zemi...

Byla jasná noc, avšak andělé šli již spát. Dnešní noc nepatřila jim, nýbrž dívce, která seděla ve svém pokoji a skrze okenní tabulky se dívala na hvězdy. Jejichž krása pomalu, ale jistě mizela v jejím srdci, kde zůstala ukryta navždy. Dívka nevěděla, jak hvězdy vrátit zpět na noční oblohu. Ale hvězdy věděli, jak se vrátit do dívčiných očí když je uzamkla ve svém srdci. Každou noc se na ně dívka dívala. Každou noc jim šeptala své přání. A také pokaždé, když již začínalo svítat, uzamykala hvězdy zpět do svého srdce. Je to již dlouho, kdy dívka vyslovila přání, které chce, aby jí hvězdy splnily. Kdy? Kdy, se jí dostane toho štěstí a hvězdy budou puštěny zpět na oblohu? Neví se, kdy se dívce přání splní. Ale až ten okamžik nastane… Svět se změní a obloha bude poseta hvězdami jako nikdy předtím. A co je nejlepší? Hvězdy na obloze budou svítit navždy. A již nikdo nebude mít tu sílu, uzamknout je zpět.

Zamyšlení (Lili): Kdybych se rozhodla jinak

1. ledna 2017 v 15:20 | Lili |  Zamyšlení
Často přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdybych se rozhodla jinak. Co by se stalo, kdybych podlehla okolnímu světu a podřizovala se jeho názorům na mě a na to, že sportuju. Jak bych asi dopadla, kdybych nemohla psát? Co kdybych poslechla okolí a přestala psát?

Kde bych byla, kdybych udělala opačné rozhodnutí, než jsem doposud udělala? Kde bych teď byla? Co bych dokázala? Určitě méně než teď, vím, že bych nikdy nevyhrála literární soutěž a ani bych se nezlepšovala ve sportovních výsledcích. V podstatě bych byla nikdo. Jen obyčejná holka z milionu. Tím nechci říct že jsem nějaká výjmečná. Spíše naopak.

Ale zkrátka si myslím že kdybych byla jiná nebyla bych to já, a nelituju žádného mého rozhodnutí. Protože v ten okamžik jsem to tak chtěla. A jestli jsem to tak někdy chtěla, tak se to muselo stát. Protože kdysi dávno jsem se rozhodla, že si půjdu za svým cílem. A kdybych se rozhodla jinak, tak bych se teď jen válela na pohovce, jedla brambůrky a koukala na televizi… A nic bych nedělala. A to já nejsem.

Lidi nelitujte svých rozhodnutí, v ten okamžik jste se rozhodli a nechtěli jste to jinak. A jestli ano… Tak je to vaše věc. Ale nikdy si neříkejte "Co by bylo…" protože tím si akorát přiděláváte starosti a kazíte si požitek z již prožitých chvílích, pro které jste se rozhodli, že je prožijete.

Znovuzrození - 1. kapitola

1. ledna 2017 v 15:17 | Niana |  Znovuzrození
Rukou sjedu po hladkém zábradlí u našeho schodiště, protáhnu se a zamířím do kuchyně. Pak poslepu nahmatám příborový nůž, nějaké pečivo a máslo.

,,Dobré ráno." pozdravím svoji sestřenku, co je u nás na návštěvě. ,,Jak ses vyspala?"
,,Ale jo, fajn." řekla.


Únavou padnu na postel a zaujatě koukám na hvězdy na stropě, které ve tmě svítí. Nalepila jsem je tam s tátou, když jsem byla malá. Tehdy mě vyzvedl ze školy a jel se mnou do obchodu, kde jsem si je vybrala. Pamatuji si, jak venku pršelo a my jsme promokli na kost, až jsem z toho byla nemocná.
Ale teď, teď už je všechno jinak. Od té doby, co je můj táta mrtvý, dozvěděla se naše rodina o svém pravém původu.
Jen svou vůlí jsem si k sobě přitáhla sklenku s vodou. Ani se jí mé ruce nedotkly, přesunula se díky mé mysli. I to je jedna z výhod, kterou mám. Nejdříve jsem žádnou tuto nezvyklou schopnost nechtěla používat, ale postupně si zvykám.

,,Leo, jdeš ven?" povzdechnu si. To jméno nesnáším.
,,Jo, čekej chvíli!" zavolám a strkám mobil do kapsy. Když už jdu okolo kuchyně, rovnou si napouštím do láhve vodu.


,,Jau! Tak ty takhle?" zasměju se a odstartuje se nám koulovačka. ,,Jen počkej, já ti dám!"

Nakonec (se souhlasem Chloe) zavolám ještě pár kamarádkám a než přijdou, připravíme se na ně.

Sotva vkročí na naší zahradu, Chloe vyskočí zpoza rohu domu a vykřikne: ,,Válka!"
V tu samou chvíli začneme po příchozích metat sněhové koule se smrtící přesností.


,,Můžu?" zaklepe mi sestřenice na dveře. Jen se kouknu na dveře a tím je i otevřu.
,,Hele, prosim, spadla jsem.." řekne mi a ukáže ruku rozedřenou do krve.
Nějakou dobu se hrabu v šuplíkách, než konečně najdu správnou krabičku.
,,Tak ukaž..." posypu ránu směsí a přitom si něco zamumlám. Chloe na mě smutně pohlédne. Ona je jedna z mála, která moc našich předků nezískala.
,,Co to je?" zeptá se a vyjukaně pozoruje svou ruku, která se jí doslova před očima uzdravuje. Za pár minut po ní nezbude ani památka.
,,Víš, asi bych ti to neměla říkat..." její smutný pohled směřuje do země. ,,Ale můžu ti místo toho ukázat pár nových triků, chceš?" a jak jinak - souhlasí.



Oba jsme začali mlátit do ledu ztuhlými pážemi jako roboti, než jsme se dostali k tlustší vrstvě. Voda byla o něco mělčí, ale ne o moc.
,,Vysadím tě," navrhl Stuart. ,,Stoupni s-si mi na r-ruce."
Knížku ,Sněží, sněží' jsem měla moc ráda vždy. Jenže od té doby, co táta... Co táta odešel a už se nikdy nevrátí... Od té doby, co znám tajemství rodiny, jejíž členem jsem i já... Tak od té doby nemám tuhle povídku příliš v lásce. Při jménu Stuart mne pokaždé bodne u srdce.
,,Lí, večeře!" zavolá mamka a za chvíli je slyšet na schodech klapot pantoflí. Už z horního patra cítíme úžasnou vůni.

~

Jakmile mi zazvonil budík, rychle jsem vyskočila a na kalendáři odškrtla poslední políčko 21.12.
Dneska jedu k mému strýci! Do kufru hážu opravdu jen to nejnutnější, protože tahání se s těžkou taškou není zrovna moje nejoblíbenější činnost.


Na nádraží mě doprovází jak sestřenka Chloe, tak i moje mamka. Obě dvě obejmu a nechám se slyšet: ,,Brzo se uvidíme, nebojte."
Ještě si chvíli povídáme, než uvidím lidi nastupovat do vlaku. To už se rozloučíme a já vejdu do vagónu. Hned narazím na prázdnou kabinku, ve které se uvelebím.
Na cestu mám s sebou knížku a pár časopisů. Bageta a čaj z automatu taky není k zahození.
Když se souprava pohne, rukou otřu zamlžené okénko. Ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, nikde tu už moji nejbližší nejsou.
,,Dobrý den, lístek, prosím." pronese průvodčí.

,,Ahoj, můžu si přisednout?" zeptal se mě mladík. Bylo mu asi tak sedmnáct, jako mně.
,,Jojo, klidně."
,,Kam jedeš?"
Proč se mě ptá? Vždyť se vidíme poprvé v životě a už se nikdy nepotkáme! Teda, šlo by to, ale to je hodně malá pravděpodobnost.
Rozhodnu se odpovědět co nejstručněji, jak to jen jde: ,,K příbuzným."
Možná je krapet neslušné se nezeptat na oplátku, ale když mě to nezajímá a nepotřebuju to vědět, tak co.

~

,,Hodně štěstí." řekne mi ten kluk, když vystupuji. ,,Měj se."
Sejdu schůdky a po křupavém sněhu mířím k zastávce.

,,Dobrý den, dvakrát hodinovou jízdenku." ozvu se v trafice.
,,Bude to ještě něco?"
,,Ne, děkuju." a dávám paní peníze.

Víte, co mi dokáže dost slušně zhoršit náladu? Když mi ujede autobus, který jezdí jednou do hodiny. Navíc je tu větší zima než u nás doma.

~

,,Ahoj!"
,,No ahoj, kdepak se touláš?" usmívá se Andrew, můj strýc. ,,Tak pojďme dovnitř, ať se trošku ohřeješ."
Andrew bydlí na samotě v rozlehlém rodinném domě, přestože žije sám. Dům je to ale opravdu nádherný.

~

,,Tak ukaž, co tu všechno máš." praví a já mu ukážu všechny mastičky, směsi a vůbec prostě to, co běžně normální lidé nepoužívají.
,,Hmm, ty máš ještě Styrofax. Poslední dobou mi dochází, tak zkusíme udělat nějakej silnější, ne?"
,,Jasně!" zasměju se, i když já jsem takhle alchymisticky ještě nevařila vůbec nic.
,,Takže, podej mi tu knihu!" požádal mě. ,,Hmm, tak kdepak to máme..."

~

Když už jsme měli vyrobené vše, co jsme potřebovali, spokojeně jsem si oddechla. Strejda mi dal i pár přípravků, takže si můžu zkoušet i sama doma. Mám dokonce i Amdeo! Paralizuje účinky téměř všech jedů - podle toho, jak se namíchá.

,,Leo, udělal jsem večeři, jdeš?" ani mi nedošlo, jak mě oslovil a spokojeně odpovím: ,,Už jdu!"

,,Hmm, tady to voní, co to je?" ptám se, sotva vkročím do kuchyně.
,,Dýňová polívka. Děláte ji taky doma?"
,,Ne, budu ji jíst poprvý." objeví se mu na tváři milý úsměv.
,,Tak to si nech chutnat."


,,Dobrou noc, hezky se vyspi." řekne Andrew a potichu zavře dveře do mého pokoje. Ve skutečnosti jsem ale nespala, přemýšlela jsem. Nad čím? Proč a jak táta zemřel. Proč někteří členi rodiny nemají možnosti jako zbytek jejich příbuzných? Kdo byl ten kluk ve vlaku?
Ptala bych se sama sebe celou noc, ale oči se mi po nějaké době zavřely a já jsem usnula.


Brzy ráno jsem sebou celá cukla, když se ozvala rána. Pak v přízemí někdo chodil - asi Andrew. Chvíli se rozhoduji, nakonec však zůstávám ležet. A co jiného můžu udělat, než vymýšlet další a další otázky.
Proč nám otec nikdy neřekl pravdu, kde máme kořeny naší rodiny? V očích se mi při myšlence na milovanou osobu zaleskly slzy.

Pohladím zábradlí u schodiště, stejně jako tenkrát doma.
Neslyšně si naleju horkou vodu do hrnku a hodím do něj sáček čaje.
,,Copak se stalo?" zeptá se mě strejda, když vejde do domu.
,,Nic." otočila jsem se k oknu. Byla tam skupinka holých stromů, jíž jsem si včera nevšimla. Když se však člověk podíval pozorněji... Za jedním kmenem byl stín... Jako by tam stála čísi postava.
,,Dneska se podíváme, jak si dokážeš poradit s gravitací..." řekl očekávajíc, že se proberu z mého unuděného podřimování nad hrnkem vlažného čaje.
Zamyslela jsem se. Přijela jsem k němu, abych se něco přiučila, není mým cílem ho rozčilovat a komplikovat mu život.
,,Jak to myslíš? Jako lítat? To přece možný není." snažím se mít otevřené oči i přes ospalost, jež se mě pokoušela ovládnout.
,,Nech se překvapit," odpověděl tajemně. ,,A v noci jsi nic neslyšela?"
,,Proč?"
,,Nevzbudilo tě něco?"
,,A proč?" řeknu už skoro naštvaně.
,,Měli jsme návštěvníka."
,,No a to tu nechceš návštěvy nebo jak? V noci je to asi divný, ale -" rozpovídám se.
,,Nezvaného. Nezvaného návštěvníka."
,,Eh... A co tamta postava?" ukážu k oknu. Tam však není vůbec nikdo. Ještě si bude myslet, že se ze mě stal blázen.
Teď jsme však oba dva uslyšeli velkou ránu.
,,Ty... ty dveře!" vykřiknu.
,,Ale ne, to snad ne..."
,,Co?" vyděšeně se ptám. ,,Co to je??"
,,Gubola..." vyslovil pomalu, aniž by mu došlo, že nevím oč jde.
Ráda bych se zeptala, co je to tedy ta Gubola, ale mohla jsem si to domyslet sama...
Vchodové dveře začaly nejdříve plesnivět, jenže až moc rychle. Během pár vteřin se rozpadly a zůstaly z nich trosky.
Do domu začal proudit černý dým.

Zamyšlení: Kdybych se rozhodla jinak

1. ledna 2017 v 10:36 | Niana |  Zamyšlení
Přemýšlím, jestli bych něco ve svém životě chtěla změnit. Ale ne, nechtěla.

Proč? Už jsem něco udělala a nepřipadá mi zrovna nejlepší zkoušet to měnit. Něco se mi třeba nepovedlo. Naopak něco mi velmi dalo.

Jedno rozhodnutí v mém životě mi dalo nové možnosti, přátelství i lásku.

Kdybych se tenkrát rozhodla jinak, neměla bych nic. Vše by zůstalo při starém a já bych celé loňské léto nic nedělala...

Změna je život. S tím musí souhlasit snad každý. Můžeme mít buď výmluvy nebo výsledky. Oboje ne.

Když někdo řekne, že nemá čas - je to výmluva. Kdyby chtěl něčeho dosáhnout, půjde si za tím.

Shrnutí? Jedna volba dokáže změnit život od základu. Je to o tobě a tvém rozhodnutí. A co já? Ničeho nelituji. Co se stalo - se stalo. Nač měnit minulost, když můžu změnit přítomnost a budoucnost?