Povídka: Změnilo mi život...

8. prosince 2016 v 20:11 | Niana |  Povídky
,,Mami? Dáš mi prosím čaj? Nějak mě bolí v krku." povídám ráno.
,,A nemáš teplotu?" vyzvídá a přitom mi podává horký hrnek.
Kývnu hlavou na souhlas. Mamka chvíli přemýšlí a pak se ptá na testy, jestli nemáme něco psát.
,,Ne, proč?" ale odpověď jsem věděla jasně. Pořád se snažím se vymlouvat ze školní docházky. Někdy mi to dokonce projde. Ale dneska mám smůlu.


,,Tak odpoledne, ahoj!" prohodí ke mně vesele rodiče a já vystupuji z auta. Jsem pevně rozhodnutá, že jakmile odjedou, rozběhnu se do šatny a odtud rovnou do třídy. Možná když dobře zahraju nemoc, tak třídní učitelka zavolá domů, abych nezůstávala ve škole...

Spěchám po schodech do druhého patra, do naší třídy. Těsně u dveří zpomalím. Tím pádem nikdo nemůže nic poznat.
Ale jakmile vejdu do světlé třídy, je pozdě. Už to zase začíná. Jen to ne!
,,Jéé! Šprtka přichází! To aby jsme ji přivítali, no ne?" odporně se zasměje nejoblíbenější holka. V tu chvíli ke mně přicházejí a začnou mne zahrnovat nadávkami. Sotva se dostanu k lavici, seberou mi svačinu. Naštěstí po pár minutách zazvoní na hodinu, což je docela záchrana.


Nastává velká přestávka. Sice je venku sníh, ale dneska nás i přes to pouští na školní dvůr. Všichni běží ven, takže si v klidu dojdu do knihovny. Tam jedině budu mít šanci se něco naučit. Otvírám sešit a začínám číst.



,,Kdo je oblečený, jděte ven!" křičí učitel po obědě. V okolí šaten bylo dost lidí a stálo dost sil, dostat se ven. Tam čekala ale třídní parta. Ta se skládala z několika ,,nejlepších" kluků a holek.

,,Ajaj, maminka na tebe nečeká?" vtipkují. Ignoruji je a jdu dál.
,,Stůj!!" volají a strhávají mi z ramen aktovku. Chvíli se mi posmívají a pošťuchují mě, pak si neodpustí ani pár bolestivých ran. Nakonec jeden z nich natáhne ruku a já během vteřiny ležím ve sněhu na asfaltu.
Zhluboka dýchám a sbírám si svoje věci, popadané všude kolem. Nasypu je do tašky a snažím se zvednout, ale v noze cítím bodavou bolest.
Někdo ke mně natáhl ruku a já se s poděkováním zvedám. Přede mnou stál kluk, hnědé, skoro černé vlasy, tmavou bundu a černozelené tepláky.
,,Děkuju, ty tu jsi nový?" kouknu do očí, ve kterých vidím modrou i zelenou barvu... prostě nádherné oči.
,,Nemáš zač. Proč tě mlátili?" dělal, že neslyší mojí otázku a zeptal se sám. Ten nechodí kolem horké kaše.
,,Nemají mě rádi... Že se dobře učím a tak." vymáčkla jsem se ze sebe a vzápětí lituji, jak egoisticky to znělo.
Avšak on je sklopí hlavu: ,,Já už musím jít, tak zítra, ahoj."
,,Taky bych ráda šla, ale nejdřív asi navštívím nemocnici!" řeknu si v duchu.


Zrovna jsem se probudila... Kde to jsem? Už vím! Včera odjížděla od školy jedna maminka s dcerkou, kterou někdy doprovázím do školy. Řekla jsem jim, že jsem spadla. Bez řečí se mnou dojeli k nemocnici.
,,Děkuju vám a na shledanou!" poděkovala jsem předešlý den. Ale teď jsem ležela v nemocničním pokoji. Doktoři zavolali rodičům a ty za mnou přijdou.

A opravdu se asi za půl hodiny objevili ve dveřích. Radostně jsem je pozdravila a znovu vyprávěla tu samou lež o mém ,,pádu". Nevím, jestli mi to věřili, ale na tom teď nezáleželo. Pár dní si tu stejně ještě poležím.


,,Crrr...." zvonil jako téměř každé ráno otravný budík. Dneska jdu poprvé od mého úrazu do školy. Hmm, uvidíme.

Berle se boří do sněhu a já se snažím pokračovat v chůzi. Chvíli musím dokonce čekat než se otevře škola, protože tam jsem mnohem dřív než obvykle. Dovnitř mě pustí přednostně, abych nespadla.

,,Pragmatická sankce, nedělitelnost habsburského majetku, je z roku 1713 nebo se někdy píše i 1715..." opakuju si věci z dějepisu. V tom okamžiku zaslechnu pozdrav směřovaný k mé osobě. Hned, jak jsem uviděla milou tvář, jsem se rozzářila. To je přece ten kluk, jak mi tenkrát pomohl vstát!
Zjišťuji, že je tu opravdu nový. Učitelka ho posadila do druhé lavice, tím pádem sedí hned vedle přes uličku.

Když má někdo zlomenou nohu, ruku nebo tak, nemusí čekat frontu na oběd s tím, kdo ho doprovází.
Původně jsem chtěla jít sama, ale nakonec šel se mnou on. Když jsme procházeli kolem staré známé party, nestačili se divit.


Teď je tomu už několik měsíců. Do školy chci chodit, i když jsem nemocná. Když je člověku psychicky špatně, ocení každou podporu.

A jak mi kdysi podal ruku, abych se dál neválela ve sněhu, to... to mi změnilo život...
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 9. prosince 2016 v 9:13 | Reagovat

Pěkné. Šikana je dost hnusná, a když někdo v té chvíli poddá pomocnou ruku, je to to nejkrásnější...

2 dennisvet dennisvet | E-mail | Web | 9. prosince 2016 v 22:06 | Reagovat

[1]: Moc děkuji za reakci, jsem za jakýkoliv komentář a ohodnocení ráda =). Sama jsem zažívala a částečně i zažívám takovou psychickou šikanu, dalo by se říct. Ráda si o tom napíšu a když se to líbí i ostatním, je to úžasný bonus navíc :)
Ještě jednou díky =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama