Povídka: Údery srdce

15. prosince 2016 v 16:59 | Niana |  Povídky
Jako každý normální den se hned po škole vydávám rychlým krokem k autobusu. Ten jezdí hodně málo a zastávka je celkem daleko.
Když mi někdy ujede, rychleji se domů dostanu i pěšky.

,,Uff!" vyčerpaně si oddechnu. Běžela jsem kus cesty, ale teď už v klidu sedím na sedadle a čím dál pomaleji oddechuji. Zítra budu muset chvátat ještě víc. Ach ta škola.

,,Crrrrr..." zvonil budík. Ten se pokojem hlasitě rozléhal. Rozmrzele vypnu zvonění a vleže se rozkoukávám. Za chvíli mi už však dochází, že mám hlad - a to dost!
No, ještě aby ne, vždyť jsem celou noc nespolkla ani jedno sousto...

Ne nadarmo se o mně říká, že jsem tvrdohlavá, ctižádostivá,... Ale hlavně nedochvilná. Proto dnes snídám za chodu. A to doslova. Kráčím ulicí a přitom uždibuji chleba se sýrem.


Zbývá už asi jen půl kilometru ke škole. Mě již začínají zasypávat vločky. Přidám do kroku.
Se sluchátky v uších si tiše prozpěvuju oblíbenou písničku tak, že si ani nevšimnu kamarádky, která se rukou chytne mého batohu.
Leknutím se otáčím a zároveň zjišťuji zajímavý poznatek: led klouže. Díky tomuto faktu se během setinky ocitnu na zemi.

,,Hele, podej mi ještě tamten sešit!" nechám se slyšet. To je poslední mokrý sešit... Nechápu, jak může taška tak rychle promáčet. K tomu ještě sněhem!

Nastává poslední hodina a všichni čekáme na učitele, jenž se pokaždé opozdí. Mlčky obtahuju moje jméno na sešitu a v hlavě se mi honí myšlenky, zda tentokrát rychle a ve zdraví doputuji na zastávku.

Sotva se ozve zvonek na konec hodiny, mám už všechny věci sbalené a prchám do šaten.
,,Jo, měj se, zatím ahoj!" brouknu na kamarádku.


Jakmile opouštím školní pozemek, zahaluje mou postavu tma. Sice v dálce matně vidím obrysy lidí, ale opravdu špatně.

Jelikož nikdo není na zastávce, když přijdu, dochází mi, že dnes jdu domů pěšky. A jak nerada! Ještě takhle večer, když končí škola nejdéle z celého týdne.


Připadáte si někdy strašně sami? Nemyslím jako psychicky, ale fyzicky. Že jste jediní v širém okolí...
I tak jsem si já připadala. Opět začalo sněžit a můj mozek zase běží na plné obrátky... O sto procent více, než ve škole, samozřejmě.

Mám jít po silnici nebo přes zkratku?
Nakonec je mé rozhodnutí ovlivněno první možností. Tam aspoň nějaké osvětlení bude, zatímco v lese bude tma, že bych sotva viděla strom, do kterého bych určitě vrazila...
Takže, volba je jasná: vzhůru po silnici!


Ze strany zaslechnu šelest. V polovině pohybu se zastavím. Asi třicet metrů přede mnou se něco pohne.
Bleskově a tak tiše, jak to jen jde, vybírám za svůj úkryt jeden z mohutnějších stromů. Dívám se směrem, kde jsem předtím zaznamenala ten jistý pohyb. Nyní po něm není ani stopa.
Zvedám se z podřepu rozhodnutá, že budu pokračovat.

O ruku se mi otřelo něco chladného. V ten okamžik jsem jako zamrazená, neschopna pohybu.
Ozve se meluzína a mé srdce bije čím dál víc, jako by mi říkalo: ,,Poplach, poplach!"

Jak ráda bych byla, kdybych věděla, co dělat. Zdravý rozum mě opustil, pud sebezáchovy neví, co dělat. Jenom panika skvěle vykonává svou práci.

Jako blesk z čistého nebe mi po druhé ruce sjede nějaká ostrá hrana. Najednou se před mým obličejem něco zablýská. Lesk by se dal přirovnat k čepeli nože.

Moment... Opravdu je to jen přirovnání?
Ticho prořízne šepot: ,,Vyzývám tě na tanec smrti..."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama