Povídka: Přátelství do smrti

10. prosince 2016 v 19:54 | Niana |  (Ne)povídky
,,Tak pojď!" houknu na kluka v modré bundě. Ten si sebere tašku a spěchá za mnou. Venku je docela kosa, sněhu napadlo překvapivě dost.


,,Hele, už to asi jede..." odhaduje on. A měl pravdu. Přes rušné město se k nám blížil starý autobus.
Jako každý pátek jedu po škole k babičce a dědovi na vesnici. Jedeme spolu, protože rybník kousek od vsi prý zamrzl, tak si chceme zabruslit.



,,Hmm, já už nemůžu, ale bylo to výborný!" ohodnotil jídlo. Bezva, za chvíli budeme moci jít!


Po větší svačině jsme se odebrali ke mně do pokoje. Odstínem barvy připomínala jaro. Krásná zelená, ke které ladila postel a skříň, jejíž hrany měly tutéž barvu.
Na pravé straně pokoje stál psací stůl, u kterého už ležely dva školní batohy. Na opačné straně byla již zmíněná postel a skříň, noční stolek a nějaké krabice.

Z jedné z nich popadnu brusle a hned vyrážíme k ,,vodě".

A opravdu - byla na něm podle vidění celkem tlustá vrstva ledu, pokrytého několika centimetry sněhu.

Směju se: ,,Čekej na mě!"
Nešla mi totiž zapnout jedna brusle, ale nakonec se to přece podařilo. Stoupnu na led a cítím mírnou rovnováhu díky tomu, že letos stojím na ledě poprvé.

Během pár minut už jsme zase plynně klouzali po hladké ploše jako dřív. Napadali nás šílené nápady, které jsme samozřejmě museli vyzkoušet. Začali jsme jednoduše, jízdou pozadu. Postupně jsme dávali čím dál těžší úkoly. A pořád jsme padali, hlavně při úkolu, u kterého se muselo bruslit pozadu na jedné noze. Led nebyl totiž vůbec rovný, ale nám to nevadilo - zábava to byla ještě větší!

,,Jau!" vykřikl vždycky někdo. Ale místo litování chyb měl jeden z nás záchvat smíchu, ke kterému se druhý brzy připojil.

Přes zasněžené ,,kluziště" jsem zrovna jela v klidu rovně, když v tu chvíli něco zapraskalo. Co to..? Otočím hlavu a vidím vyděšený obličej. Pohled obrátím pod sebe. Do očí mě bije prasklina, skrz kterou okamžitě spatřím chladnou vodu.
,,Počkej, to snad ne..." neodpovím. Teď už pode mnou není nic, o co bych se mohla opřít. Stihnu se jedinkrát nadechnout a v ten okamžik mne oblopí voda a odlomené větší a menší kousky ledu. Pohnu rukama a povede se mi zachytit trochu vzduchu. Marně se však snažím něčeho udržet.
Mrazem ztuhlé ruce i nohy přestávám ovládat a zaslepí mě panika.
Co se mnou bude? Proč mi nepodá ruku a nepomůže mi ven? Přežiju to?


Otevírám oči. Kolem mého těla je několik lidí. Jeden z nich volá. Asi sanitku. Jak jsem se dostala z vody?
Ale to teď není důležité. Musím přežít - to je jediné, na čem mi zrovna záleží.



Víčka mi teď připadají těžká jako olovo. I tak se s námahou rozhlížím. Nemocnice. Jedna sestřička si všimne, že jsem vzhůru a odbíhá pro doktora. Co se vlastně stalo?

,,Katrino!" volá vystrašeně, ale zároveň šťastně, jedna žena. Už stojí u postele a ptá se doktora na můj stav. Proč chce vědět, jak mi je? Vyslovím otázku: ,,Kdo jste?"



,,Dobré ráno!" ozve se můj hlas. Rodina seděla u stolu a zářivě se usmála. Rozhlížím se po kuchyni. Na lednici je rámeček s fotkou, na níž jsem já s nějakým klukem.
Je to už týden dní, co se mi vrátila paměť. Zřejmě jsem ji totiž ztratila, když jsem spadla hlavou na led...
Ale tuhle fotku od té doby vidím poprvé. Tázavě se kouknou. Vzápětí jim ale dochází, o co jde.

Odpoledne zazvoní zvonek. Dojdu ke dveřím a otevírám je. Stojí tam kluk z fotografie. Pozdraví mé rodiče, se kterými se nejspíš domluvili, že mi něco ukáže.

Téměř celou cestu jsme šli mlčky. Vždyť ho neznám... nebo... ne, nemůžu ho znát. Přemýšlím a tak ani nevnímám, kam jdeme.
Za chvíli mě zastaví. Upřeným pohledem sleduji rybník, díky němuž se mi vybaví několik vzpomínek. Prasklina v ledu, studená voda, mrazivé kusy ledu a... pohled kluka, stojícího v bruslích téměř na břehu. Vyděšený pohled.
Díky tomu mi dochází, kdo to je. Jak jsem na něj mohla zapomenout?

,,Promiň..." ozve se z ticha jeho hlas. ,,Nemohl jsem za tebou. Nesnesl jsem to pomyšlení, že za to můžu já. Místo abych ti pomohl, jsem jenom tupě zíral. Málem, vždyť jsi málem.." nevěděl jak dokončit větu.
,,Málem jsem byla mrtvá."
Naše pohledy se střetly.
,,Děkuju. Děkuju ti za záchranu života..."


Pozítří se pod vánočním stromkem jeho rodiny objevil balíček. Jakmile ho rozbalí, spatří fotku. Fotku, kterou nedávno viděl u jeho kamarádky doma...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama