Povídka (Lili): Nina

14. prosince 2016 v 21:56 | Lili |  (Ne)povídky
Jedna z povídek, která patří úžasnému človíčku Lili :)


,,Čau brácha, co je nového?" ptám se bratra, když přijdu ze školy domů.
"Čau, přivezli tu novou klisničku, jmenuje se Nina." odpoví Erik a ještě dodá: "Je ve stáji."
Poté odejde.

O hodinu a půl později jsem ve stáji. "Ahoj holčičko." povídám klisničce. Dojdu jí pro náruč sena. Když se vrátím vejdu do boxu, odložím seno do kouta a posadím se vedle něj. Jestli se bude chtít najíst, bude muset jít ke mně. Po dlouhých minutách udělala krok, pak další a další. Když se ke mně blížila malými a nejistými krůčky, uvědomila jsem si, že je to krásná, mohutná belgická klisna, byla zrzavá, ale ne úplně, měla nádech hnědé. Čelo zdobila bílá lysinka. Stejně barevná byla i jedna ponožka. Mohutná záď, nízko nasazený blonďatý ocas s pár pramínky hnědé. Velká kopyta dopadala těžce do slámy. Její krásné hnědé oči mě upřeně pozorovaly. Měla blonďatou, místy zlatavou hřívu, která byla velmi dlouhá a ve svitu žárovky se magicky leskla, jako by v ní byli malinké hvězdičky. Byla prostě nádherná. Byla to klisnička, o které se mi zdálo v těch nejtajemnějších snech. Najednou jsem cítila na své kůži její teplý dech, teplo jejího těla jako by bylo mou přikrývkou. Mohla jsem se jí dotknout, ale neudělala jsem to. V tu chvíli jsem mohla udělat mnoho věcí, ale já jen seděla. Nina udělala ještě jeden malinký krůček ke mně, její kopyto se dotklo mé nohy. Bála jsem se.
Bála jsem se že mi na ní stoupne a rozdrtí mi kosti, ale nestalo se a strach šel do pozadí. Mírně jsem pootočila hlavu a podívala jsem se jí do očí, viděla jsem v nich něco tajemného, něco, co mě přesvědčilo zvednout ruku a dotknout se jejích nozder. V jednu chvíli jsme čekala že ucukne, postaví se na zadní a způsobí mi otřesk mozku, nebo že mě kousne. Ale ne, stála tam na místě přede mnou úplně klidně. Posunula jsem ruku výš, přejela jsem jí rukou po lysině a dotkla se její hřívy. Byla hedvábná s porovnáním se srstí, která byla velmi hladká, to bylo jako dotknout se mráčku. Opatrně jsem posouvala ruku kolem uší na krk, když v tom... "Sabino! Večeře!" Nina se lekla a cukla sebou: "Ano mami!" odpověděla jsem nakvašeně.
"Ahoj Nino" řekla jsem klidným hlasem kobylce a odešla jsem.

"Hoří!" slyšela jsem jak někdo volá "Stáj je v plamenech! Zavolejte hasiče!" chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila. Nina! Nina je ve stáji! Jestli jí někdo nepomůže, zahyne. Už na nic nečekám. Bleskurychle jsem vyletěla z postele, schody jsem měla zdolané za 5 vteřin, což byl rekord. Rychle jsem vklouzla do bot a uháněla jsem sprintem ke stáji. "Sabino! Kam letíš, holka pomatená, zůstaň tu!" volá na mě má matka, ale já ji nevnímala, jediné, co mi znělo v hlavě bylo, abych ji zachránila. Abych zachránila tu krásnou, ryzou, mohutnou klisnu. Abych zachránila Ninu.
Vletěla jsem do stáje plné plamenů. "Ááááááá." zakopla jsem o stájového vepříka jménem Růženka. Nemohla jsem pořádně dýchat, měla jsem sucho v puse a v plicích prach. "Íhaha!" slyšela jsem, jak Nina vyplašeně řičí. Její ržání mi znělo v hlavě. Najednou jsem v sobě měla novou energii, vstala jsem. Šla jsem k boxu a zápolila se závorou, která byla rozpálená do ruda. Klisna poplašeně řičela, frkala a dupala. Byla plná strachu. Věděla jsem, že je to o vteřinách, než se celá stáj zhroutí. Zaslechla jsem křupání v trámech, moc dlouho to nevydrží. Snažila jsem se ji vyrvat silou, urazit ji kýblem, co se válel vedle, ale závora ne a ne povolit.

Poslední zatáhnutí. Poslední pokus. Závora povolila. Ještě jsem nestačila pořádně otevřít dveře boxu a Nina už letěla ven tryskem. Jen tak tak jsem se stihla chytit její hedvábné hřívy. Nina si toho ani nevšimla. Hříva mi klouzala, snažila jsem se přehodit nohu přes její hřbet, ale nešlo to, měla ho zpocený a vlhký. Vymanila jsem ze sebe svoji poslední energii, svou poslední sílu. Cítila jsem jak padám. Nina najednou prudce zastavila a já si uvědomila, že jsme již venku.

S hlasitým žuchnutím jsem dopadla na zem a zakuckala se. Otočila ke mně svou krásnou ušlechtilou hlavu. Frkla mi do tváře. Podívala jsem se jí do očí: byla v nich vidět úleva, vděčnost, klid a důvěra. Důvěra ve mne.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama