Povídka: Neznámá

23. prosince 2016 v 11:51 | Niana |  (Ne)povídky
Jdu po liduprázdné ulici. Zrovna se vracím z kroužku a už je okolo mě tma. Nesnáším, když se stmívá tak brzo! Sice jsou okolo cesty lampy, ale ty zdaleka neosvětlují vše. Mám nerada tuto cestu, minulý týden jsem tu ale musela jít také. Byla tu tma, ke všemu tomu ještě mlha. Na snad každém druhém kroku něco zašustilo u kraje cesty. Za jedním z paneláků se poflakovala pochybná parta, v rukou cigarety, u pusy kouř. Šli ke mně, snažila jsem se přidat do kroku. Naštěstí se k situaci přichomýtl nějaký pán, díky němuž zamířili jinam.

Dnes však nikdo nikde. Ani podivní výrostci, ani normální lidé. A přitom byli všude.
Bylo tu ticho, ale na každém místě šlo cosi zaslechnout.

Na opačné straně silnice něco zašustilo a zahlédla jsem temnou mlhu. Mlhu?
Ta se však vzápětí rozplynula a realita zůstala nezměněna.

Zrovna procházím okolo dětského hřiště, když v tu chvíli otočím pohled na houpačky. Jedna z nich se mírně houpe a znovu spatřím tu samou temnou... mlhu? Nejspíš. Snad.

Uvolňuji se, jelikož tady už bydlí více lidí. Díky stromům okolo cesty ale ještě několikrát zahlédnu tu neznámost.


Mé oči konečně vidí prosklené vchodové dveře. Chci k nim zahnout, nějaká neviditelná síla mi v tom naneštěstí brání a kroky, které již neovládám, bloudí dál po sídlišti.
Díky této procházce budu mít třeba tu čest se seznámit a z neznámé se stane známá, kdo ví...


,,Pomoc! Pomoc!!" hulákám jako na lesy. V lese. Zákeřnou odpovědí mi je hrobové ticho. Ale ne...
Už šílím strachy, křičím, volám, ale nikdo mě neslyší.


Kamenná hradba. Má obdélníkový půdorys a je asi dva metry vysoká. Mezi jednotlivými cihlami je sem tam mezera, ale sotva dva, tři centimetry.
Temná síla nabádá nohy, aby mne dovedli na druhou stranu objektu. Ty bez váhání uposlechnou.

Bezmocně se snažím zorientovat a přitom rukou nahmatávám talisman, který už dlouho nosím v kapse. Je to řetízek, na němž je zavěšen přívěsek ve tvaru křížku, posázený umělými diamanty. Pevně jej stisknu a jako němá se modlím, abych tento výlet přežila.


Nádherná kovaná brána je úchvatné dílo. Jak mohl někdo něco takového vlastníma rukama vytvořit?
Na klice a ještě na několika místech byly kamenné růže, jako které jsem se teď cítila. Navždy uvězněná.
Avšak dříve to byl výtvor jistě nádherný, nyní ho poznamenala síla času. Skoro na každém místě byly škrábance a někde byl třeba kus ulomený. Ale všude rostl břečťan.

Znovu se něco chytilo za mé rukávy. Na ruce jsem ucítila prsty.
Magicky mě přitahoval jeden hrob. Asi jako na jediném nebyla fotografie zemřelého a když jsem přeluštila i nápis na něm, přečetla jsem:
Neznámá síla tahá tě sem a tam,
otevři ji dvířka dokořán.

Co to znamená? Najednou se cítím... uvolněná. Už mě nic neovládá a já jsem svá. Alespoň fyzicky.
Ihned mířím k východu. Tam však jen vrazím do nějaké bariéry. Jako by byl celý tento hřbitov chráněn a lidé se dostali sem, ale nikdy už jinam, ven.


Bludná duše, tudíž já, chodím pořád a neustále po vyšlapaných cestičkách.

Když tu spatřím, že cesta tady končí, vede přímo do hradby. Chci se otočit a hledat jakoukoliv možnost útěku jinde.
V jednom rohu je zeď probořená, ale bůhvíproč tam jsou miniaturní vrátka. Dotknu se jich a už skoro... Ale ne! Málem jsem již byla venku, ale opět mě cosi zastavilo.
V mysli mi utkvěla myšlenka, že možná ta slepá cesta nebyla nesprávná...


Vrávorám a hledám onu cestu, která mnou byla odsouzená.
Když ji vidím, znovu chytnu talisman do ruky. Pak zavřu oči a jdu...

V jednu chvíli cítím jakýsi tlak, ale ten pak pomine a já získávám odvahu kouknout.

Ano! Povedlo se to! Zní to nemožně, ale já jsem prošla zdí!
Minutku přemýšlím, co mám dělat a kudy jsem přišla. Odhodlaná pak odcházím.




,,Neviděla jsi můj přívěsek?" ptám se.
,,Ne, neztratila jsi ho cestou domů?"
Sama si v hlavě odpovídám, že ne.
Jakmile kamarádka odchází, vyprovodím ji a pak běžím... Tam, odkud jsem chtěla pryč...



Prsty pohladím chladnou bránu a hned na to do ní zatlačím. S lehkým zavrzáním se otevře.

Okamžitě jdu k poslední cestě, po které jsem šla naposledy. Hledám a skoro se plazím, ale nikde nic. Musím hledat asi ještě jinde.

,,Ten hrob!" uvědomím si a rychle k němu spěchám.
Vidím ho matně... Sedí, ano, sedí na něm. Temná neznámá. Dokonce je vidět i obrys těla. Na prstech se jí pohupuje křížek na řetízku.

,,Dejte mi to." pronesu do ticha jako v hrobě. Můj talisman se dál houpe na temné ruce.
Přistoupím blíže k hrobu a neomaleně sáhnu k řetízku. Mlžný opar se bleskurychle promění a pokryje celý náhrobek.
Když se rozplyne, hrob je pryč.

,,Získala jsi ode mne život, na oplátku jsem si vzala toto." uslyším hlas. ,,A ty se ještě opovažuješ přijít a žádat o něj?"
Polknu a nechám můj hlas vyslovit: ,,Ano."


,,Co to..." leknu se, když se proberu. Ležím na hlíně, obklopená troskami. Hradba spadla a teď z ní jsou jen kameny. Stejně dopadly i všechny hroby, které se rozlámaly na kusy.
Ten, na kterém seděla Neznámá a který zmizel, tam jako jediný zůstal. Jak to?

Vím jen jedno. Stříbrně se na něm zaleskl zdobený křížek.
 


Komentáře

1 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 24. prosince 2016 v 0:07 | Reagovat

Ahoj :)
Moc děkuji za komentář a těší mě, že se ti blog líbí. Určitě není problém a pokud máš zájem klidně se můžeme spřátelit :).
Také přeji krásné svátky, bohatého Ježíška a šťasntný nový rok. :)

Blog mám sice krátce, ale dříve jsem také blogovala, ale blog jsem vždy smazala. Tenhle chci nechat už napořád, protože mi to chybělo :)

P.S.: kontakt je nahoře na blogu když klikneš na ikonku autor :) Dozvíš se tam vše :)

2 dennisvet dennisvet | E-mail | Web | 24. prosince 2016 v 10:26 | Reagovat

[1]: Ahoj, nemáš za co děkovat =)
Také přeju hezké Vánoce (nový rok ještě ne :D). A ohledně toho s tím mazání blogů jsem u tebe taky četla, tak je fajn, že už to neuděláš =D
P.S. aha, hledala jsem tam, asi jsem se přehlédla =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama