Povídka (Lili): Neznámá

27. prosince 2016 v 18:23 | Lili |  Povídky
Liliina povídka =)


Její pohled mě propaloval skrz na skrz. Šla za mnou už pěknou chvíli. Původně jsem chtěla jít domů tou nejkratší cestou, ale rozhodla jsem se pro tu nejdelší… Nepřišlo mi jako náhoda, že stále šla za mnou…

Po půl hodině jsem už znejistila a tak jsem zastavila jednu slečnu… "Dobrý den, slečno. Mohla bych se zeptat, vidíte tu paní v černé? Dívá se mým směrem?"
"Madam, nevím o kom mluvíte, nikdo za vámi není, jen prázdný chodník…"
Že by odešla? Otočila jsem se... Ne, stála tam. Nebylo jí vidět do obličeje, ale já věděla, že se dívá směrem ke mně.
"Omluvte mne prosím, musím jít" řekla mladá dívka.
"Ne! Prosím, nenechávejte mě samotnou!" vykřikla jsem na ní a chytla ji za ruku…
"Madam pusťte mě." řekla chladným hlasem.
"Ano, omlouvám se, já... já nevím co mě to popadlo." odpověděla jsem vyděšeně a stále křečovitě svírala její ruku. Podívala se na mne tázavým pohledem a já se jen usmála a konečně ji pustila.
"Měla by jste zavolat nějakému psychiatrovi…" při těch slovech jsem zůstala stát jako opařená. Slyšela jsem jak se směje, ta v černém.
"Na shledanou." řekla dívka a odešla.
Zůstala jsem sama, sama v ulici Death comes, s tou ženou… Ženou v černém. Otočila jsem se a šla jsem od ní pryč. Neslyšela jsem nic, ale věděla jsem, že jde za mnou, věděla jsem že jde a sleduje mě…

Ulice Death comes byla dlouhá a končila slepou uličkou… Nevedla z ní žádná jiná ulička, neměla jsem kudy utéct… Už se stmívalo. Lampy problikávaly. Bála jsem se, zrychlila jsem krok. Byla za mnou, věděla jsem to… Začala jsem utíkat, mým tělem procházel strach… Hledala jsem unikovou cestu, hledala jsem něco na obranu... Hledala jsem všechno co by mi nějak pomohlo, ale nic jsem nenacházela… konec. Konec ulice Death comes. Zatavila jsem se. Nebylo úniku. Ale, co když, co když je jen výplod mé fantazie? Vždyť ta dívka, ta jí neviděla… Teď se otočím, a nikdo tam nebude.
"Ale bude." zamrazilo mě. Polkla jsem a opatrně se otočila… Dívala se na mě, bylo jí vidět do tváře… Měla temně černé oči, černé rty, bledou pleť. Můj dech se zrychloval, mé srdce bylo jako o závod… "Co... co po mě chceš?" vykoktala jsem ze sebe.
Dostalo se mi jen upřeného pohledu… Chtěla jsem uhnout očima, ale nešlo to… Něco jakoby mé oči připoutalo těm jejím…

Přibližovala se ke mně… Mé tělo ovládlo chlad… Mé srdce bilo rychleji, ale krev v mých žilách jakoby nebyla… Byla jsem bez života… bledá… Mé hnědé vlasy zešedivěly. Nic jsem neviděla. Jen tmu… a její temné oči.
Byla už přímo u mě… A já věděla že už není cesty, úniku.
"Nic, a přitom všechno"

Její pohled mě propaloval skrz na skrz. Šla za mnou už pěknou chvíli. Původně jsem chtěla jít domů tou nejkratší cestou, ale rozhodla jsem se pro tu nejdelší… Nepřišlo mi jako náhoda, že stále šla za mnou…

Po půl hodině jsem už znejistila a tak jsem zastavila jednu slečnu… "Dobrý den, slečno. Mohla bych se zeptat, vidíte tu paní v černé? Dívá se mým směrem?"
"Madam, nevím o kom mluvíte, nikdo za vámi není, jen prázdný chodník…"
Že by odešla? Otočila jsem se... Ne, stála tam. Nebylo jí vidět do obličeje, ale já věděla, že se dívá směrem ke mně.
"Omluvte mne prosím, musím jít" řekla mladá dívka.
"Ne! Prosím, nenechávejte mě samotnou!" vykřikla jsem na ní a chytla ji za ruku…
"Madam pusťte mě." řekla chladným hlasem.
"Ano, omlouvám se, já... já nevím co mě to popadlo." odpověděla jsem vyděšeně a stále křečovitě svírala její ruku. Podívala se na mne tázavým pohledem a já se jen usmála a konečně ji pustila.
"Měla by jste zavolat nějakému psychiatrovi…" při těch slovech jsem zůstala stát jako opařená. Slyšela jsem jak se směje, ta v černém.
"Na shledanou." řekla dívka a odešla.
Zůstala jsem sama, sama v ulici Death comes, s tou ženou… Ženou v černém. Otočila jsem se a šla jsem od ní pryč. Neslyšela jsem nic, ale věděla jsem, že jde za mnou, věděla jsem že jde a sleduje mě…

Ulice Death comes byla dlouhá a končila slepou uličkou… Nevedla z ní žádná jiná ulička, neměla jsem kudy utéct… Už se stmívalo. Lampy problikávaly. Bála jsem se, zrychlila jsem krok. Byla za mnou, věděla jsem to… Začala jsem utíkat, mým tělem procházel strach… Hledala jsem unikovou cestu, hledala jsem něco na obranu... Hledala jsem všechno co by mi nějak pomohlo, ale nic jsem nenacházela… konec. Konec ulice Death comes. Zatavila jsem se. Nebylo úniku. Ale, co když, co když je jen výplod mé fantazie? Vždyť ta dívka, ta jí neviděla… Teď se otočím, a nikdo tam nebude.
"Ale bude." zamrazilo mě. Polkla jsem a opatrně se otočila… Dívala se na mě, bylo jí vidět do tváře… Měla temně černé oči, černé rty, bledou pleť. Můj dech se zrychloval, mé srdce bylo jako o závod… "Co... co po mě chceš?" vykoktala jsem ze sebe.
Dostalo se mi jen upřeného pohledu… Chtěla jsem uhnout očima, ale nešlo to… Něco jakoby mé oči připoutalo těm jejím…

Přibližovala se ke mně… Mé tělo ovládlo chlad… Mé srdce bilo rychleji, ale krev v mých žilách jakoby nebyla… Byla jsem bez života… bledá… Mé hnědé vlasy zešedivěly. Nic jsem neviděla. Jen tmu… a její temné oči.
Byla už přímo u mě… A já věděla že už není cesty, úniku.
"Nic, a přitom všechno."
 


Komentáře

1 ┼Raven Sammael Renkse┼ ┼Raven Sammael Renkse┼ | Web | 27. prosince 2016 v 20:25 | Reagovat

nádherné

2 dennisvet dennisvet | E-mail | Web | 28. prosince 2016 v 11:31 | Reagovat

Moc děkuju i za Lili ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama