Prosinec 2016

Zamyšlení: Příchod nového roku

31. prosince 2016 v 22:46 | Niana |  Zamyšlení
Tak nám opět nadešla ta slavnostní chvíle, kdy se máme loučit se starým rokem.

Když se ale zamyslím, trochu mi to přijde jako paradox. Pojďme se na to podívat...

Opravdu je ten den, který každý slaví, tak výjimečný? Vždyť je to den jako každý jiný. Kdybych tenkrát před několika stoletími přišla a řekla si, že budeme slavit odchod starého roku a příchod nového v červenci, nikomu by to zvláštní nepřipadalo.

Další věc se týká předsevzetí. Ano, také si nějaké dávám, ale nijak se do nich nenutím. Jak už jsem zmínila, v čem se tento den liší? Změnit se můžeme kdykoliv, chce to jen vůli a odhodlání dosáhnout cíle.

Poslední výtka se týká přísloví, rčení nebo nevím, jak se to jmenuje: jak na nový rok, tak po celý rok.
A proto jdeme spát po půlnoci, jíme až galaktické množství chlebíčků a jednohubek, dojídáme cukroví a perníčky. Opravdu se chcete takhle chovat celý rok? =D

Ale přes to všechno jsem tedy celý rok přetrpěla. Zažila jsem jak těžké chvíle, které nikomu nepřeju, tak i krásné okamžiky a spoustu nových přátel a dalších úžasných lidí <3.
Mezi mé předsevzetí bude určitě patřit zlepšovat se v blogování a povídkách celkově, zúčastnit se aspoň nějaké literární soutěže, dokončit celý Projekt 365. Avšak to jsou jen ,,online předsevzetí" =).

Nebudu vás už dál napínat...
Oblečte se, pozorujte ohňostroje, zapalte si prskavky a kreslete si s nimi ve vzduchu nový letopočet.
Možností je spousta.
Chytněte se jedné z nich (a to nejen v tom, co budete teď dělat).
A teď už ji nepustěte.

Mějte se moc krásně a jak jinak:
i já vám přeji, ať se celý rok 2017 vydaří a splní se všechny sny...
Jak moje, tak i tvoje!

Niana

Znovuzrození - série

30. prosince 2016 v 22:46 | Niana |  Znovuzrození
Ahoj!

Abych pravdu řekla (napsala), moc jsem nevěděla, jak bych tento článek (složený z pár řádků...) nazvala. Je toto vlastně jen informace a omluva pro vás, že povídky, zamyšlení atd. teď moc nejsou, ale je to kvůli tomu, že chystám jakousi ,,sérii". Chtěla jsem (a ppořád chci) vydat knížku, ale zatím se mi to nedaří. Když jsem získala téma ,Znovuzrození' (díky, Lili =D), nejdřív jsem nevěděla co psát... Pak se ve mně zrodil nápad... Wow =D. Bude to tedy jedna dlouhá povídka, kterou rozdělím do několika dílů. Zítra nebo na nový rok vydám první část.
Tak doufám že se u mě usadíte a počkáte si na kompletní ,sbírku' =).

Mějte se =)
Niana

Povídka: Hvězda na nebi

30. prosince 2016 v 11:41 | Niana |  (Ne)povídky
Předem se vám omlouvám, za ne moc dobrou kvalitu povídky a že je kratší. Ale snad nevadí a počtete si =)


Až teď mi dochází, jaké to je, když je vám horko a zima dohromady. Jsem u kamarádky na návštěvě. Ona už ovšem spí. Před chvílí byla půlnoc. Z vedlejší místnosti ke mně doléhá mňoukání kočky. Nevím, co mám dělat. Usnout nedokážu, tak skrz okno pozoruji oblohu.

Těžké mraky ji zakrývají celou. Tu a tam projede auto, ale jinak nic zajímavého. Opřu se o polštář a dál koukám ven. Najednou se něco zaleskne. Ale nejsou to světla. Vypadá to jako hvězda, ale to je nemožné... Není vidět ani měsíc, natož aby byly viditelné hvězdy.
Ale co by to bylo jiného?

Opatrně se snažím otevřít okno, jestli to není třeba odraz nebo tak něco... Avšak to drží a nejde ani odklopit. Když bych se nad mým činem zamyslela později, došlo by mi, že je to nesmysl. Ale já to udělala... Obula jsem se a oblékla si bundu...

Bleskově se otočím, ale přesto pozdě. Dveře se zabouchly. No nic, asi budu muset někomu dovnitř zavolat.

Mráz mě štípe do zčervenalých tváří. Konečně napadl i sníh!
,,Ale to je ještě víc zvláštní to podivné světlo na nebi..." pomyslím si s hlavou směřující vzhůru.

V jednu chvíli mě doslova oslepí jakýsi záblesk a v druhou chvíli... V druhou chvíli už nevím, co se stalo...



Když se proberu, překvapeně se rozhlédnu. Jsem v pokoji, na dveře pořád škrábe kočka a já si nejsem jistá, zda to nebyl jen obyčejný sen.


,,Tak ahoj!" loučíme se a já nastupuji do autobusu a jedu domů.
Opřu si hlavu o chladné okénko a sleduji mračna, ze kterých se jemně a elegantně snášejí vločky. V jednu chvíli se mi zdá, že cosi zasvitlo na obloze jako předešlý večer, raději se však otočím.



Uběhla už nějaká doba a dívka, která hvězdu viděla, je také starší.
,,Mej se!" volá na kamarádku a odchází ze školy. Zamyšleně jde směrem k zastávce. Něco ji blýskne do očí.
,,To... to je hvězda!" řekne si a vzpomínky zalétnou tam, kde ji viděla poprvé.
V tu chvíli vstoupí do silnice a slyší zatroubení auta... Bleskurychle se otočí, ale pozdě.
Dívka je na místě mrtvá.


,,Proč? Proč jsem nešla s tebou?" vzlykala kamarádka u hrobu. A kdyby se hvězda z oblohy opět nezatřpytila, mohla by si přečíst nápis na náhrobku:

Hvězda svítí na obloze navždy.

Povídka (Lili): Neznámá

27. prosince 2016 v 18:23 | Lili |  (Ne)povídky
Liliina povídka =)


Její pohled mě propaloval skrz na skrz. Šla za mnou už pěknou chvíli. Původně jsem chtěla jít domů tou nejkratší cestou, ale rozhodla jsem se pro tu nejdelší… Nepřišlo mi jako náhoda, že stále šla za mnou…

Po půl hodině jsem už znejistila a tak jsem zastavila jednu slečnu… "Dobrý den, slečno. Mohla bych se zeptat, vidíte tu paní v černé? Dívá se mým směrem?"
"Madam, nevím o kom mluvíte, nikdo za vámi není, jen prázdný chodník…"
Že by odešla? Otočila jsem se... Ne, stála tam. Nebylo jí vidět do obličeje, ale já věděla, že se dívá směrem ke mně.
"Omluvte mne prosím, musím jít" řekla mladá dívka.
"Ne! Prosím, nenechávejte mě samotnou!" vykřikla jsem na ní a chytla ji za ruku…
"Madam pusťte mě." řekla chladným hlasem.
"Ano, omlouvám se, já... já nevím co mě to popadlo." odpověděla jsem vyděšeně a stále křečovitě svírala její ruku. Podívala se na mne tázavým pohledem a já se jen usmála a konečně ji pustila.
"Měla by jste zavolat nějakému psychiatrovi…" při těch slovech jsem zůstala stát jako opařená. Slyšela jsem jak se směje, ta v černém.
"Na shledanou." řekla dívka a odešla.
Zůstala jsem sama, sama v ulici Death comes, s tou ženou… Ženou v černém. Otočila jsem se a šla jsem od ní pryč. Neslyšela jsem nic, ale věděla jsem, že jde za mnou, věděla jsem že jde a sleduje mě…

Ulice Death comes byla dlouhá a končila slepou uličkou… Nevedla z ní žádná jiná ulička, neměla jsem kudy utéct… Už se stmívalo. Lampy problikávaly. Bála jsem se, zrychlila jsem krok. Byla za mnou, věděla jsem to… Začala jsem utíkat, mým tělem procházel strach… Hledala jsem unikovou cestu, hledala jsem něco na obranu... Hledala jsem všechno co by mi nějak pomohlo, ale nic jsem nenacházela… konec. Konec ulice Death comes. Zatavila jsem se. Nebylo úniku. Ale, co když, co když je jen výplod mé fantazie? Vždyť ta dívka, ta jí neviděla… Teď se otočím, a nikdo tam nebude.
"Ale bude." zamrazilo mě. Polkla jsem a opatrně se otočila… Dívala se na mě, bylo jí vidět do tváře… Měla temně černé oči, černé rty, bledou pleť. Můj dech se zrychloval, mé srdce bylo jako o závod… "Co... co po mě chceš?" vykoktala jsem ze sebe.
Dostalo se mi jen upřeného pohledu… Chtěla jsem uhnout očima, ale nešlo to… Něco jakoby mé oči připoutalo těm jejím…

Přibližovala se ke mně… Mé tělo ovládlo chlad… Mé srdce bilo rychleji, ale krev v mých žilách jakoby nebyla… Byla jsem bez života… bledá… Mé hnědé vlasy zešedivěly. Nic jsem neviděla. Jen tmu… a její temné oči.
Byla už přímo u mě… A já věděla že už není cesty, úniku.
"Nic, a přitom všechno"

Její pohled mě propaloval skrz na skrz. Šla za mnou už pěknou chvíli. Původně jsem chtěla jít domů tou nejkratší cestou, ale rozhodla jsem se pro tu nejdelší… Nepřišlo mi jako náhoda, že stále šla za mnou…

Po půl hodině jsem už znejistila a tak jsem zastavila jednu slečnu… "Dobrý den, slečno. Mohla bych se zeptat, vidíte tu paní v černé? Dívá se mým směrem?"
"Madam, nevím o kom mluvíte, nikdo za vámi není, jen prázdný chodník…"
Že by odešla? Otočila jsem se... Ne, stála tam. Nebylo jí vidět do obličeje, ale já věděla, že se dívá směrem ke mně.
"Omluvte mne prosím, musím jít" řekla mladá dívka.
"Ne! Prosím, nenechávejte mě samotnou!" vykřikla jsem na ní a chytla ji za ruku…
"Madam pusťte mě." řekla chladným hlasem.
"Ano, omlouvám se, já... já nevím co mě to popadlo." odpověděla jsem vyděšeně a stále křečovitě svírala její ruku. Podívala se na mne tázavým pohledem a já se jen usmála a konečně ji pustila.
"Měla by jste zavolat nějakému psychiatrovi…" při těch slovech jsem zůstala stát jako opařená. Slyšela jsem jak se směje, ta v černém.
"Na shledanou." řekla dívka a odešla.
Zůstala jsem sama, sama v ulici Death comes, s tou ženou… Ženou v černém. Otočila jsem se a šla jsem od ní pryč. Neslyšela jsem nic, ale věděla jsem, že jde za mnou, věděla jsem že jde a sleduje mě…

Ulice Death comes byla dlouhá a končila slepou uličkou… Nevedla z ní žádná jiná ulička, neměla jsem kudy utéct… Už se stmívalo. Lampy problikávaly. Bála jsem se, zrychlila jsem krok. Byla za mnou, věděla jsem to… Začala jsem utíkat, mým tělem procházel strach… Hledala jsem unikovou cestu, hledala jsem něco na obranu... Hledala jsem všechno co by mi nějak pomohlo, ale nic jsem nenacházela… konec. Konec ulice Death comes. Zatavila jsem se. Nebylo úniku. Ale, co když, co když je jen výplod mé fantazie? Vždyť ta dívka, ta jí neviděla… Teď se otočím, a nikdo tam nebude.
"Ale bude." zamrazilo mě. Polkla jsem a opatrně se otočila… Dívala se na mě, bylo jí vidět do tváře… Měla temně černé oči, černé rty, bledou pleť. Můj dech se zrychloval, mé srdce bylo jako o závod… "Co... co po mě chceš?" vykoktala jsem ze sebe.
Dostalo se mi jen upřeného pohledu… Chtěla jsem uhnout očima, ale nešlo to… Něco jakoby mé oči připoutalo těm jejím…

Přibližovala se ke mně… Mé tělo ovládlo chlad… Mé srdce bilo rychleji, ale krev v mých žilách jakoby nebyla… Byla jsem bez života… bledá… Mé hnědé vlasy zešedivěly. Nic jsem neviděla. Jen tmu… a její temné oči.
Byla už přímo u mě… A já věděla že už není cesty, úniku.
"Nic, a přitom všechno."

Zamyšlení: Vánoční Zázrak

25. prosince 2016 v 10:47 | Niana |  Zamyšlení
Ležím a přemýšlím. Je pár minut po půlnoci. Teď, teď už není Štědrý den. Každý rok jsem pokládala za úžasný vánoční zázrak celý ten den, od rána do večera.

Když se mi otevřely oči zároveň s vycházejícím sluncem. Když jsem hned spatřila stromeček, který vrhal světelná prasátka od ozdob na zdi. Když někdo nesl salát a já ho tajně ujídala. Když jsme jedli kapra s již zmíněným salátem a přitom si povídali o možném i nemožném. Když po pokoji zněly vánoční koledy a zvuk klavíru. Když se ozýval smích a na tvářích mých blízkých byla viděna radost. Když jsem opatrně rozvazovala mašle a sloupávala izolepu z dárků. Když se ozvala znělka oblíbené pohádky. Když... když jsme ještě čekali na Ježíška a snažili se ho přistihnout u stromku s dárky... Když... jsme věřili...

A... a tak zmizel vánoční Zázrak - když žádné srdce z rodiny neslyšelo rolničky u saní a když jsme Zázrak vyměnili za každoroční rutinu.

DS: Veselé Vánoce!

24. prosince 2016 v 10:37 | Niana |  DENNÍ SVĚT
Ahoj!

Dneska máme Štědrý den a já vám chci tímto článkem jen popřát veselé Vánoce, plné pohody, lásky, štěstí a bez stresu, hádek a smutku. Ať se vám líbí dárky, ale nezapomeňte, že to není jen o nich :).

Miluji ten rodinný večer, když svítí ozdobený stromeček v tmavém pokoji a v televizi běží tradiční Popelka. A pak také, když vám přijde dopis nebo zazvoní zvonek a někdo vás s přáním obejme. To potěší u srdíčka nejvíc :).
Pro někoho den jako každý jiný, pro někoho magický okamžik.

Krásné Vánoce!
Niana

Povídka: Neznámá

23. prosince 2016 v 11:51 | Niana |  (Ne)povídky
Jdu po liduprázdné ulici. Zrovna se vracím z kroužku a už je okolo mě tma. Nesnáším, když se stmívá tak brzo! Sice jsou okolo cesty lampy, ale ty zdaleka neosvětlují vše. Mám nerada tuto cestu, minulý týden jsem tu ale musela jít také. Byla tu tma, ke všemu tomu ještě mlha. Na snad každém druhém kroku něco zašustilo u kraje cesty. Za jedním z paneláků se poflakovala pochybná parta, v rukou cigarety, u pusy kouř. Šli ke mně, snažila jsem se přidat do kroku. Naštěstí se k situaci přichomýtl nějaký pán, díky němuž zamířili jinam.

Dnes však nikdo nikde. Ani podivní výrostci, ani normální lidé. A přitom byli všude.
Bylo tu ticho, ale na každém místě šlo cosi zaslechnout.

Na opačné straně silnice něco zašustilo a zahlédla jsem temnou mlhu. Mlhu?
Ta se však vzápětí rozplynula a realita zůstala nezměněna.

Zrovna procházím okolo dětského hřiště, když v tu chvíli otočím pohled na houpačky. Jedna z nich se mírně houpe a znovu spatřím tu samou temnou... mlhu? Nejspíš. Snad.

Uvolňuji se, jelikož tady už bydlí více lidí. Díky stromům okolo cesty ale ještě několikrát zahlédnu tu neznámost.


Mé oči konečně vidí prosklené vchodové dveře. Chci k nim zahnout, nějaká neviditelná síla mi v tom naneštěstí brání a kroky, které již neovládám, bloudí dál po sídlišti.
Díky této procházce budu mít třeba tu čest se seznámit a z neznámé se stane známá, kdo ví...


,,Pomoc! Pomoc!!" hulákám jako na lesy. V lese. Zákeřnou odpovědí mi je hrobové ticho. Ale ne...
Už šílím strachy, křičím, volám, ale nikdo mě neslyší.


Kamenná hradba. Má obdélníkový půdorys a je asi dva metry vysoká. Mezi jednotlivými cihlami je sem tam mezera, ale sotva dva, tři centimetry.
Temná síla nabádá nohy, aby mne dovedli na druhou stranu objektu. Ty bez váhání uposlechnou.

Bezmocně se snažím zorientovat a přitom rukou nahmatávám talisman, který už dlouho nosím v kapse. Je to řetízek, na němž je zavěšen přívěsek ve tvaru křížku, posázený umělými diamanty. Pevně jej stisknu a jako němá se modlím, abych tento výlet přežila.


Nádherná kovaná brána je úchvatné dílo. Jak mohl někdo něco takového vlastníma rukama vytvořit?
Na klice a ještě na několika místech byly kamenné růže, jako které jsem se teď cítila. Navždy uvězněná.
Avšak dříve to byl výtvor jistě nádherný, nyní ho poznamenala síla času. Skoro na každém místě byly škrábance a někde byl třeba kus ulomený. Ale všude rostl břečťan.

Znovu se něco chytilo za mé rukávy. Na ruce jsem ucítila prsty.
Magicky mě přitahoval jeden hrob. Asi jako na jediném nebyla fotografie zemřelého a když jsem přeluštila i nápis na něm, přečetla jsem:
Neznámá síla tahá tě sem a tam,
otevři ji dvířka dokořán.

Co to znamená? Najednou se cítím... uvolněná. Už mě nic neovládá a já jsem svá. Alespoň fyzicky.
Ihned mířím k východu. Tam však jen vrazím do nějaké bariéry. Jako by byl celý tento hřbitov chráněn a lidé se dostali sem, ale nikdy už jinam, ven.


Bludná duše, tudíž já, chodím pořád a neustále po vyšlapaných cestičkách.

Když tu spatřím, že cesta tady končí, vede přímo do hradby. Chci se otočit a hledat jakoukoliv možnost útěku jinde.
V jednom rohu je zeď probořená, ale bůhvíproč tam jsou miniaturní vrátka. Dotknu se jich a už skoro... Ale ne! Málem jsem již byla venku, ale opět mě cosi zastavilo.
V mysli mi utkvěla myšlenka, že možná ta slepá cesta nebyla nesprávná...


Vrávorám a hledám onu cestu, která mnou byla odsouzená.
Když ji vidím, znovu chytnu talisman do ruky. Pak zavřu oči a jdu...

V jednu chvíli cítím jakýsi tlak, ale ten pak pomine a já získávám odvahu kouknout.

Ano! Povedlo se to! Zní to nemožně, ale já jsem prošla zdí!
Minutku přemýšlím, co mám dělat a kudy jsem přišla. Odhodlaná pak odcházím.




,,Neviděla jsi můj přívěsek?" ptám se.
,,Ne, neztratila jsi ho cestou domů?"
Sama si v hlavě odpovídám, že ne.
Jakmile kamarádka odchází, vyprovodím ji a pak běžím... Tam, odkud jsem chtěla pryč...



Prsty pohladím chladnou bránu a hned na to do ní zatlačím. S lehkým zavrzáním se otevře.

Okamžitě jdu k poslední cestě, po které jsem šla naposledy. Hledám a skoro se plazím, ale nikde nic. Musím hledat asi ještě jinde.

,,Ten hrob!" uvědomím si a rychle k němu spěchám.
Vidím ho matně... Sedí, ano, sedí na něm. Temná neznámá. Dokonce je vidět i obrys těla. Na prstech se jí pohupuje křížek na řetízku.

,,Dejte mi to." pronesu do ticha jako v hrobě. Můj talisman se dál houpe na temné ruce.
Přistoupím blíže k hrobu a neomaleně sáhnu k řetízku. Mlžný opar se bleskurychle promění a pokryje celý náhrobek.
Když se rozplyne, hrob je pryč.

,,Získala jsi ode mne život, na oplátku jsem si vzala toto." uslyším hlas. ,,A ty se ještě opovažuješ přijít a žádat o něj?"
Polknu a nechám můj hlas vyslovit: ,,Ano."


,,Co to..." leknu se, když se proberu. Ležím na hlíně, obklopená troskami. Hradba spadla a teď z ní jsou jen kameny. Stejně dopadly i všechny hroby, které se rozlámaly na kusy.
Ten, na kterém seděla Neznámá a který zmizel, tam jako jediný zůstal. Jak to?

Vím jen jedno. Stříbrně se na něm zaleskl zdobený křížek.

Povídka: A co když je to pravda?

21. prosince 2016 v 16:40 | Niana |  (Ne)povídky
Hlasitá hádka se ozývá z vedlejšího pokoje. Kouknu na čas a znaveně padnu zpátky do postele.

Uběhlo už několik chvil a já se rozhodnutě zvedám a jdu k vedlejším dveřím.
,,Mohl bys už jít? Chci jít spát!" vysypu ze sebe a vrátím se k sobě. Bohužel to nezabírá ani potřetí.


To se mi povedlo. Křik se přesunul k mému pokoji. Vzdorovitě se snažím zavřít dveře.
,,Přestaň a pusť mě tam!" ozývá se vztek na mou osobu.
,,Ne, já se chci vyspat, jsem unavená." následně začne povídat, jak jsme strašné a že on je chudák. Teda ne přesně takhle to řekl, řekl toho totiž mnohem vic.
,,Nech si ty ksichty!" vrhá nenávistné pohledy. Je z něj cítit alkohol a kouř.
Já nic nedělám, pouze kývám hlavou. Mám chuť mu toho tolik říct!

Ležím zachumlaná v posteli. On chodí po bytě a nepřestává nadávat. Pořád nemůžu z mysli smazat jeho vražedné oči. Když se na mě tak díval, měla jsem co dělat, abych se udržela. Nekřičela jsem a tím se ještě více rozhněval. Tím, že vlastně nic nedělám.

Slané kapky vody se mi kutálejí po tvářích. Řev již přestal, ale jakmile zaslýchám jen třeba kroky, začne mnou cloumat strach.



,,Cože?!" ptá se otec. ,,To je lež!"
Mamka pláče a on zase řve. Vlastně... Tak to je, ale já tam nejsem. Já ne. Řeší se mé zmizení. Hledají mě všichni. Přátelé, rodina, ba i policie.

Jenže než stihnou dojít sem, má kamarádka mi pomůže. Vytáhnu ji z tašky a ona se nádherně zablýskne.
Pak už mi jen zajíždí do kůže a teplá krev mi stéká po rukou....

DS: Informace, prosba a poděkování

20. prosince 2016 v 16:31 | Niana |  DENNÍ SVĚT
Ahoj!
Vítám tě u netradičního článku! Není to totiž povídka, ale ani zamyšlení. Jak už jste možná z názvu poznali, čtete zrovna článek z ,,denního světa".

A rovnou přecházím k první části, kterou se stala jakási informačka. Všímám si, že v poslední době chodí na blog čím dal více lidí (asi 10 za den, ale i to je pro mě obrovský úspěch!), za což vám chci strašně moc poděkovat! Teď o vánočních svátcích se chci trochu mrknout na design blogu, tak uvidíme, co z toho vyleze :)

Teď přichází na řadu prosba. Za tu návštěvnost jsem vám nesmírně vděčná, ale ta prosba se týká komentářů. Ráda píšu povídky a na oplátku od vás bych byla moc ráda za váš názor, jak se vám články (příběhy) líbí. Samozřejmě počítám s kritikou, ale ta mě může jen posunout dál - jen díky ní zjistím, co chcete vylepšit :)

Poslední část se týká několika lidí. Jedním z nich je i autorka několika povídek a zamyšlení na tomto blogu - Lili: moc ti za všechno děkuju, jsi úžasný človíček, kterého člověk jen tak nepotká! Ty jsi mi ukázala, že má cenu žít, bez tebe bych ležela už támhle pod drnem... Děkuju!
Další poděkování je směřováno na kamarádku Niki. Brzy začnu přidávat k povídkám její fotky a dám vám odkaz k ní na instagram: děkuju ti!
Samozřejmě těch poděkování může být více, ale tady je prozatím poslední: ten člověk tohle nebude nikdy číst, jelikož neví o tomto blogu. Jedná se o osůbku F. (žádnou přezdívku nejspíš nemá a jméno nechci psát): F., moc ti za všechno děkuju, i díky tobě vidím teď svět jinak, lépe :), děkuju!


Tohle je už vlastně konec článku, moc vám děkuju za přečtení!
Přeju hezké vánoční svátky! :)
Nianaa8

Líčení: Vánoční svátky

16. prosince 2016 v 6:57 | Niana |  (Ne)povídky
Zlehka otevírám oči, mající čokoládovou barvu. Skrz záclony spatřím ranní paprsky sluníčka.

Jakmile však vyjdu ven... Všude kolem mě jsou vysoké vrstvy bílého sněhu, třpytícího se jako ostří nože, jímž se nedávno krájelo veškeré to cukroví, vonící všude kolem. Vsedě prohrábnu sníh a užasle pozoruji dál celé dění okolo. Ptáčci se sletěli u krmítka a nyní zobou semínka.

Veliký, nádherně ozdobený strom světélkuje do probouzejícího se světa, před chvílí skrytého do temné noci, jejíž ozdobou jsou přes celý rok hvězdy rozeseté na každém kousku oblohy.



Všichni otevírají dárky, přejí si veselé svátky a jejich úsměvy potěší tak, že dočista zapomenete na veškeré nynější problémy a necháte se rodinou a přáteli vtáhnout do vánočního klidu...

Zamyšlení (Lili): Pravá láska

16. prosince 2016 v 6:53 | Lili |  Zamyšlení
A tentokrát zase článek - zamyšlení, jehož autorem je Lili :)... Děkuju ti za všechno =)


Vzpomínky zůstanou s tebou navždy. Tak si užívej života, protože život je jako voda, voda, která plyne a nemá konce.... Až u vodopádu, kde se smíchá s oceánem, který tě donese na druhý břeh... A ty zmizíš z tohoto světa, ale ne navždy, jelikož vždy se najde někdo, někdo, kdo si na tebe vzpomene. Ať už mu je těžko nebo ne… Ale vzpomene!

Zda-li máš myšlenku, kterou chceš předat dál, předej jí hned - když bude zajímavá, tak jí ostatní lidé budou předávat dál. Možná ji budou předávat dál, možná k ní něco přidají. Nebo odeberou. Ale ty můžeš mít pocit, že ta myšlenka, ten základ, ten se zrodil u tebe...)...

Povídka (Lili): Sbohem, Sáro... (není celé)

16. prosince 2016 v 6:47 | Lili |  (Ne)povídky
Liliino dílo ;)


,,Sáro?" zase na mě ani neobrátila zrak. Já už nevím, jak upoutat její pozornost, je to hrozné. Pořád mě ignoruje, když jedeme busem, tak mě vůbec nebere na vědomí, kašle na mě, baví se jen se Charlotte. Zazvonilo. Achjo... Zase fyzika!

Umírám, už nevím, co mám dělat. Charlottě je to jedno, ta si ani nevšimla, že se něco děje. A Sára? Sáře sem už ukradená... Ona byla ta, co mě vyměnila, a když jsem si našla nové přátele, tak jsem to přesto já, kdo ji vyměnil... Vím, můžu za to já, ale co mám dělat? Ji už zpět nezískám...

,,Sáro?" slyší mě, ale jde dál.
,,Sáro?! Poslouchej mě!"
,,Proč Karolíno? Co chceš?"
,,Sáro? Co jsem provedla? To ti tak moc vadí?"
,,Ano, vadí mi. Kouká jak vrah! Nemám ho ráda, je mi nepřijemnej! Chápeš?!"
,,Ale tak, já se s ním nemůžu rozejít, já ani nechci..."
,,No a co já s tím? Hele já musím jít, Květa už čeká! Čau!"
,,Sáro..." odešla, nechala mě tam.

V tu chvíli jsem ztratila ji, tu, která byla pro mě tolik... A to jen kvůli jedné jediné chybě... Tou chybou jsem byla já...

Zamyšlení (Lili): Vzpomínky a myšlenky

16. prosince 2016 v 6:44 | Lili |  Zamyšlení
Opět od Lili... :)


Vzpomínky zůstanou s tebou navždy. Tak si užívej života, protože život je jako voda, voda, která plyne a nemá konce.... Až u vodopádu, kde se smíchá s oceánem, který tě donese na druhý břeh... A ty zmizíš z tohoto světa, ale ne navždy, jelikož vždy se najde někdo, někdo, kdo si na tebe vzpomene. Ať už mu je těžko nebo ne… Ale vzpomene!


Zda-li máš myšlenku, kterou chceš předat dál, předej jí hned - když bude zajímavá, tak jí ostatní lidé budou předávat dál. Možná ji budou předávat dál, možná k ní něco přidají. Nebo odeberou. Ale ty můžeš mít pocit, že ta myšlenka, ten základ, ten se zrodil u tebe...

Povídka: Údery srdce

15. prosince 2016 v 16:59 | Niana |  (Ne)povídky
Jako každý normální den se hned po škole vydávám rychlým krokem k autobusu. Ten jezdí hodně málo a zastávka je celkem daleko.
Když mi někdy ujede, rychleji se domů dostanu i pěšky.

,,Uff!" vyčerpaně si oddechnu. Běžela jsem kus cesty, ale teď už v klidu sedím na sedadle a čím dál pomaleji oddechuji. Zítra budu muset chvátat ještě víc. Ach ta škola.

,,Crrrrr..." zvonil budík. Ten se pokojem hlasitě rozléhal. Rozmrzele vypnu zvonění a vleže se rozkoukávám. Za chvíli mi už však dochází, že mám hlad - a to dost!
No, ještě aby ne, vždyť jsem celou noc nespolkla ani jedno sousto...

Ne nadarmo se o mně říká, že jsem tvrdohlavá, ctižádostivá,... Ale hlavně nedochvilná. Proto dnes snídám za chodu. A to doslova. Kráčím ulicí a přitom uždibuji chleba se sýrem.


Zbývá už asi jen půl kilometru ke škole. Mě již začínají zasypávat vločky. Přidám do kroku.
Se sluchátky v uších si tiše prozpěvuju oblíbenou písničku tak, že si ani nevšimnu kamarádky, která se rukou chytne mého batohu.
Leknutím se otáčím a zároveň zjišťuji zajímavý poznatek: led klouže. Díky tomuto faktu se během setinky ocitnu na zemi.

,,Hele, podej mi ještě tamten sešit!" nechám se slyšet. To je poslední mokrý sešit... Nechápu, jak může taška tak rychle promáčet. K tomu ještě sněhem!

Nastává poslední hodina a všichni čekáme na učitele, jenž se pokaždé opozdí. Mlčky obtahuju moje jméno na sešitu a v hlavě se mi honí myšlenky, zda tentokrát rychle a ve zdraví doputuji na zastávku.

Sotva se ozve zvonek na konec hodiny, mám už všechny věci sbalené a prchám do šaten.
,,Jo, měj se, zatím ahoj!" brouknu na kamarádku.


Jakmile opouštím školní pozemek, zahaluje mou postavu tma. Sice v dálce matně vidím obrysy lidí, ale opravdu špatně.

Jelikož nikdo není na zastávce, když přijdu, dochází mi, že dnes jdu domů pěšky. A jak nerada! Ještě takhle večer, když končí škola nejdéle z celého týdne.


Připadáte si někdy strašně sami? Nemyslím jako psychicky, ale fyzicky. Že jste jediní v širém okolí...
I tak jsem si já připadala. Opět začalo sněžit a můj mozek zase běží na plné obrátky... O sto procent více, než ve škole, samozřejmě.

Mám jít po silnici nebo přes zkratku?
Nakonec je mé rozhodnutí ovlivněno první možností. Tam aspoň nějaké osvětlení bude, zatímco v lese bude tma, že bych sotva viděla strom, do kterého bych určitě vrazila...
Takže, volba je jasná: vzhůru po silnici!


Ze strany zaslechnu šelest. V polovině pohybu se zastavím. Asi třicet metrů přede mnou se něco pohne.
Bleskově a tak tiše, jak to jen jde, vybírám za svůj úkryt jeden z mohutnějších stromů. Dívám se směrem, kde jsem předtím zaznamenala ten jistý pohyb. Nyní po něm není ani stopa.
Zvedám se z podřepu rozhodnutá, že budu pokračovat.

O ruku se mi otřelo něco chladného. V ten okamžik jsem jako zamrazená, neschopna pohybu.
Ozve se meluzína a mé srdce bije čím dál víc, jako by mi říkalo: ,,Poplach, poplach!"

Jak ráda bych byla, kdybych věděla, co dělat. Zdravý rozum mě opustil, pud sebezáchovy neví, co dělat. Jenom panika skvěle vykonává svou práci.

Jako blesk z čistého nebe mi po druhé ruce sjede nějaká ostrá hrana. Najednou se před mým obličejem něco zablýská. Lesk by se dal přirovnat k čepeli nože.

Moment... Opravdu je to jen přirovnání?
Ticho prořízne šepot: ,,Vyzývám tě na tanec smrti..."

Povídka (Lili): Nina

14. prosince 2016 v 21:56 | Lili |  (Ne)povídky
Jedna z povídek, která patří úžasnému človíčku Lili :)


,,Čau brácha, co je nového?" ptám se bratra, když přijdu ze školy domů.
"Čau, přivezli tu novou klisničku, jmenuje se Nina." odpoví Erik a ještě dodá: "Je ve stáji."
Poté odejde.

O hodinu a půl později jsem ve stáji. "Ahoj holčičko." povídám klisničce. Dojdu jí pro náruč sena. Když se vrátím vejdu do boxu, odložím seno do kouta a posadím se vedle něj. Jestli se bude chtít najíst, bude muset jít ke mně. Po dlouhých minutách udělala krok, pak další a další. Když se ke mně blížila malými a nejistými krůčky, uvědomila jsem si, že je to krásná, mohutná belgická klisna, byla zrzavá, ale ne úplně, měla nádech hnědé. Čelo zdobila bílá lysinka. Stejně barevná byla i jedna ponožka. Mohutná záď, nízko nasazený blonďatý ocas s pár pramínky hnědé. Velká kopyta dopadala těžce do slámy. Její krásné hnědé oči mě upřeně pozorovaly. Měla blonďatou, místy zlatavou hřívu, která byla velmi dlouhá a ve svitu žárovky se magicky leskla, jako by v ní byli malinké hvězdičky. Byla prostě nádherná. Byla to klisnička, o které se mi zdálo v těch nejtajemnějších snech. Najednou jsem cítila na své kůži její teplý dech, teplo jejího těla jako by bylo mou přikrývkou. Mohla jsem se jí dotknout, ale neudělala jsem to. V tu chvíli jsem mohla udělat mnoho věcí, ale já jen seděla. Nina udělala ještě jeden malinký krůček ke mně, její kopyto se dotklo mé nohy. Bála jsem se.
Bála jsem se že mi na ní stoupne a rozdrtí mi kosti, ale nestalo se a strach šel do pozadí. Mírně jsem pootočila hlavu a podívala jsem se jí do očí, viděla jsem v nich něco tajemného, něco, co mě přesvědčilo zvednout ruku a dotknout se jejích nozder. V jednu chvíli jsme čekala že ucukne, postaví se na zadní a způsobí mi otřesk mozku, nebo že mě kousne. Ale ne, stála tam na místě přede mnou úplně klidně. Posunula jsem ruku výš, přejela jsem jí rukou po lysině a dotkla se její hřívy. Byla hedvábná s porovnáním se srstí, která byla velmi hladká, to bylo jako dotknout se mráčku. Opatrně jsem posouvala ruku kolem uší na krk, když v tom... "Sabino! Večeře!" Nina se lekla a cukla sebou: "Ano mami!" odpověděla jsem nakvašeně.
"Ahoj Nino" řekla jsem klidným hlasem kobylce a odešla jsem.

"Hoří!" slyšela jsem jak někdo volá "Stáj je v plamenech! Zavolejte hasiče!" chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila. Nina! Nina je ve stáji! Jestli jí někdo nepomůže, zahyne. Už na nic nečekám. Bleskurychle jsem vyletěla z postele, schody jsem měla zdolané za 5 vteřin, což byl rekord. Rychle jsem vklouzla do bot a uháněla jsem sprintem ke stáji. "Sabino! Kam letíš, holka pomatená, zůstaň tu!" volá na mě má matka, ale já ji nevnímala, jediné, co mi znělo v hlavě bylo, abych ji zachránila. Abych zachránila tu krásnou, ryzou, mohutnou klisnu. Abych zachránila Ninu.
Vletěla jsem do stáje plné plamenů. "Ááááááá." zakopla jsem o stájového vepříka jménem Růženka. Nemohla jsem pořádně dýchat, měla jsem sucho v puse a v plicích prach. "Íhaha!" slyšela jsem, jak Nina vyplašeně řičí. Její ržání mi znělo v hlavě. Najednou jsem v sobě měla novou energii, vstala jsem. Šla jsem k boxu a zápolila se závorou, která byla rozpálená do ruda. Klisna poplašeně řičela, frkala a dupala. Byla plná strachu. Věděla jsem, že je to o vteřinách, než se celá stáj zhroutí. Zaslechla jsem křupání v trámech, moc dlouho to nevydrží. Snažila jsem se ji vyrvat silou, urazit ji kýblem, co se válel vedle, ale závora ne a ne povolit.

Poslední zatáhnutí. Poslední pokus. Závora povolila. Ještě jsem nestačila pořádně otevřít dveře boxu a Nina už letěla ven tryskem. Jen tak tak jsem se stihla chytit její hedvábné hřívy. Nina si toho ani nevšimla. Hříva mi klouzala, snažila jsem se přehodit nohu přes její hřbet, ale nešlo to, měla ho zpocený a vlhký. Vymanila jsem ze sebe svoji poslední energii, svou poslední sílu. Cítila jsem jak padám. Nina najednou prudce zastavila a já si uvědomila, že jsme již venku.

S hlasitým žuchnutím jsem dopadla na zem a zakuckala se. Otočila ke mně svou krásnou ušlechtilou hlavu. Frkla mi do tváře. Podívala jsem se jí do očí: byla v nich vidět úleva, vděčnost, klid a důvěra. Důvěra ve mne.

Povídka (Lili): Kouzlo úplňku

14. prosince 2016 v 21:51 | Lili |  (Ne)povídky
Úžasná povídka od Lili ;)


Bylo to zvláštní, bála jsem se... Ale měla jsem strašnou chuť se ho dotknout. Byl krásný, tajemný... Stál tam, naproti mně. Měsíc byl v úplňku. Na jeho černou srst dopadaly měsíční paprsky. Do jeho lesklých černých očí padala černá hustá hříva... I v měsíčním světle bylo vidět těch pár bílých pramínků v černočerné hřívě. Cítila jsem jeho dech... Buchbuch-Buchbuch- Buchbuch... Pohnul se... Udělal krok ke mě... Buchbuch-Buchbuch... Jeho kopyta dopadala do trávy... Všechno kolem spalo, byli jsme jen my dva. Já a on. Buchbuch-buchbuch... Musel mé srdce slyšet, bilo nahlas... Bilo pro něj. Už byl na dosah... Stačilo jen natáhnout ruku... Zastavil se. Jeho dech byl klidný, ale svaly měl napjaté... Natáhla jsem ruku... Cítila jsem jeho dech na své kůži... Chyběly milimetry... Pysky mi přejel po hřbetu ruky, udělala jsem krok. Ucouvl... Zůstala jsem stát s rukama podél těla. Natáhl svou hlavu dopředu a jeho tělo ji následovalo, byl pár centimetrů před mou tváří... Natáhla jsem ruku, a dotkla se jeho krku. Hladila jsem ho... Z jeho těla sálalo teplo... Měl hedvábnou hřívu. Udělal krok dopředu... Položil svou skvostnou hlavu na mé rameno... Byl to krásný pocit... Pro mě magický. Možná to bylo tím měsícem, nevím... Ale jedno vím jistě... Už navždy budeme spolu...

Zamyšlení (Lili): Přátelství

14. prosince 2016 v 21:50 | Lili |  Zamyšlení
Zamyšlení napsané kamarádkou Lili :)

Víte, jak dobré je mít kamaráda, na kterého se můžete spolehnout v dobrém i zlém? Znáte taky ten pocit, když je vám na nic a najednou přijde váš vysmátý kámoš a zvedne vám náladu už jen tím, že ho vidíte?

Napadlo vás někdy, že přátelství je někdy více než láska? Mě ano, a mnohokrát… A často, ale přesto jsou lidi který si zaslouží vaši lásku… A i když si ji ne vždy váží, přesto si ji zaslouží. Když dáte někomu lásku, a on ji přijme… Ale jen platonicky a hraje si s vámi, tak to bolí, pak je dobré mít přítele, přítele, který vás dostane zpět na nohy, když už jste na dně. Někoho, kdo vám předzpívá píseň vašeho srdce, když ji vy zapomenete. Někoho, kdo s vámi bude vždy… a i když třeba chodí vždy pozdě, máte u něj jistotu, že přijde. Ten, který pozná smutek i za vaším úsměvem. Když stojíte proti všem, on přijde a podpoří vás. Ten se kterým děláte blbosti, ten, který když ho potřebujete, je s vámi. Ten, s kterým proděláte milión hádek a stále držíte při sobě. Ten člověk, kterýmu zavoláte ve dvě v noci ať vezme lopatu a rýč a jde za vámi, tak se na nic ptát nebude, vezme to a půjde, pomůže vám tu mrtvolu zakopat.

A když už máte takového kamaráda, nedovolte mu odejít, někdy stačí sebemenší chyba, slovo… Nebo cokoli co nemyslíte vážně a přátelství je v tahu… No, hlavně důvěra, a věřte nebo ne, težko se vrací zpět, je to stejné, jako když zmuchláte papír. Už nikdy ten samý papír nebude čistě rovný. A hlavně, když už máte takového kamaráda, buďte mu stejným přítelem… protože přítelem se stanete, jen když to přátelství budete opětovat…

Zamyslete se nad svými přáteli, jestli nepotřebují pomoct, jestli nemají problémy a nepotřebují si s někým promluvit. Popřemýšlejte nad tím, kdo jsou vaši opravdoví přátelé a kdo se tak jen tváří, komu můžete věřit a komu ne. Víte, každý potřebuje přítele, i když říká, že je nejraději sám. Vždy je lepší někoho mít někoho, komu můžete věřit.

Když potkáte někoho, komu chybí přítel, staňte se jím. Když potkáte někoho, kdo potřebuje obejmout, prostě ho obejměte. Když potkáte někoho, kdo potřebuje pomoci, pomozte mu… On je třeba doktor, a každý den vidí jak mu některý z pacientů umírá před očima… a snaží se jim pomoci, jak jen může… ale sám sobě nepomůže, proto potřebuje přátele. Někoho na koho se obrátí.

Važte si svých přátel, a nenechávejte je odejít, at se děje cokoli.

Povídka: Přátelství do smrti

10. prosince 2016 v 19:54 | Niana |  (Ne)povídky
,,Tak pojď!" houknu na kluka v modré bundě. Ten si sebere tašku a spěchá za mnou. Venku je docela kosa, sněhu napadlo překvapivě dost.


,,Hele, už to asi jede..." odhaduje on. A měl pravdu. Přes rušné město se k nám blížil starý autobus.
Jako každý pátek jedu po škole k babičce a dědovi na vesnici. Jedeme spolu, protože rybník kousek od vsi prý zamrzl, tak si chceme zabruslit.



,,Hmm, já už nemůžu, ale bylo to výborný!" ohodnotil jídlo. Bezva, za chvíli budeme moci jít!


Po větší svačině jsme se odebrali ke mně do pokoje. Odstínem barvy připomínala jaro. Krásná zelená, ke které ladila postel a skříň, jejíž hrany měly tutéž barvu.
Na pravé straně pokoje stál psací stůl, u kterého už ležely dva školní batohy. Na opačné straně byla již zmíněná postel a skříň, noční stolek a nějaké krabice.

Z jedné z nich popadnu brusle a hned vyrážíme k ,,vodě".

A opravdu - byla na něm podle vidění celkem tlustá vrstva ledu, pokrytého několika centimetry sněhu.

Směju se: ,,Čekej na mě!"
Nešla mi totiž zapnout jedna brusle, ale nakonec se to přece podařilo. Stoupnu na led a cítím mírnou rovnováhu díky tomu, že letos stojím na ledě poprvé.

Během pár minut už jsme zase plynně klouzali po hladké ploše jako dřív. Napadali nás šílené nápady, které jsme samozřejmě museli vyzkoušet. Začali jsme jednoduše, jízdou pozadu. Postupně jsme dávali čím dál těžší úkoly. A pořád jsme padali, hlavně při úkolu, u kterého se muselo bruslit pozadu na jedné noze. Led nebyl totiž vůbec rovný, ale nám to nevadilo - zábava to byla ještě větší!

,,Jau!" vykřikl vždycky někdo. Ale místo litování chyb měl jeden z nás záchvat smíchu, ke kterému se druhý brzy připojil.

Přes zasněžené ,,kluziště" jsem zrovna jela v klidu rovně, když v tu chvíli něco zapraskalo. Co to..? Otočím hlavu a vidím vyděšený obličej. Pohled obrátím pod sebe. Do očí mě bije prasklina, skrz kterou okamžitě spatřím chladnou vodu.
,,Počkej, to snad ne..." neodpovím. Teď už pode mnou není nic, o co bych se mohla opřít. Stihnu se jedinkrát nadechnout a v ten okamžik mne oblopí voda a odlomené větší a menší kousky ledu. Pohnu rukama a povede se mi zachytit trochu vzduchu. Marně se však snažím něčeho udržet.
Mrazem ztuhlé ruce i nohy přestávám ovládat a zaslepí mě panika.
Co se mnou bude? Proč mi nepodá ruku a nepomůže mi ven? Přežiju to?


Otevírám oči. Kolem mého těla je několik lidí. Jeden z nich volá. Asi sanitku. Jak jsem se dostala z vody?
Ale to teď není důležité. Musím přežít - to je jediné, na čem mi zrovna záleží.



Víčka mi teď připadají těžká jako olovo. I tak se s námahou rozhlížím. Nemocnice. Jedna sestřička si všimne, že jsem vzhůru a odbíhá pro doktora. Co se vlastně stalo?

,,Katrino!" volá vystrašeně, ale zároveň šťastně, jedna žena. Už stojí u postele a ptá se doktora na můj stav. Proč chce vědět, jak mi je? Vyslovím otázku: ,,Kdo jste?"



,,Dobré ráno!" ozve se můj hlas. Rodina seděla u stolu a zářivě se usmála. Rozhlížím se po kuchyni. Na lednici je rámeček s fotkou, na níž jsem já s nějakým klukem.
Je to už týden dní, co se mi vrátila paměť. Zřejmě jsem ji totiž ztratila, když jsem spadla hlavou na led...
Ale tuhle fotku od té doby vidím poprvé. Tázavě se kouknou. Vzápětí jim ale dochází, o co jde.

Odpoledne zazvoní zvonek. Dojdu ke dveřím a otevírám je. Stojí tam kluk z fotografie. Pozdraví mé rodiče, se kterými se nejspíš domluvili, že mi něco ukáže.

Téměř celou cestu jsme šli mlčky. Vždyť ho neznám... nebo... ne, nemůžu ho znát. Přemýšlím a tak ani nevnímám, kam jdeme.
Za chvíli mě zastaví. Upřeným pohledem sleduji rybník, díky němuž se mi vybaví několik vzpomínek. Prasklina v ledu, studená voda, mrazivé kusy ledu a... pohled kluka, stojícího v bruslích téměř na břehu. Vyděšený pohled.
Díky tomu mi dochází, kdo to je. Jak jsem na něj mohla zapomenout?

,,Promiň..." ozve se z ticha jeho hlas. ,,Nemohl jsem za tebou. Nesnesl jsem to pomyšlení, že za to můžu já. Místo abych ti pomohl, jsem jenom tupě zíral. Málem, vždyť jsi málem.." nevěděl jak dokončit větu.
,,Málem jsem byla mrtvá."
Naše pohledy se střetly.
,,Děkuju. Děkuju ti za záchranu života..."


Pozítří se pod vánočním stromkem jeho rodiny objevil balíček. Jakmile ho rozbalí, spatří fotku. Fotku, kterou nedávno viděl u jeho kamarádky doma...

Povídka: Změnilo mi život...

8. prosince 2016 v 20:11 | Niana |  (Ne)povídky
,,Mami? Dáš mi prosím čaj? Nějak mě bolí v krku." povídám ráno.
,,A nemáš teplotu?" vyzvídá a přitom mi podává horký hrnek.
Kývnu hlavou na souhlas. Mamka chvíli přemýšlí a pak se ptá na testy, jestli nemáme něco psát.
,,Ne, proč?" ale odpověď jsem věděla jasně. Pořád se snažím se vymlouvat ze školní docházky. Někdy mi to dokonce projde. Ale dneska mám smůlu.


,,Tak odpoledne, ahoj!" prohodí ke mně vesele rodiče a já vystupuji z auta. Jsem pevně rozhodnutá, že jakmile odjedou, rozběhnu se do šatny a odtud rovnou do třídy. Možná když dobře zahraju nemoc, tak třídní učitelka zavolá domů, abych nezůstávala ve škole...

Spěchám po schodech do druhého patra, do naší třídy. Těsně u dveří zpomalím. Tím pádem nikdo nemůže nic poznat.
Ale jakmile vejdu do světlé třídy, je pozdě. Už to zase začíná. Jen to ne!
,,Jéé! Šprtka přichází! To aby jsme ji přivítali, no ne?" odporně se zasměje nejoblíbenější holka. V tu chvíli ke mně přicházejí a začnou mne zahrnovat nadávkami. Sotva se dostanu k lavici, seberou mi svačinu. Naštěstí po pár minutách zazvoní na hodinu, což je docela záchrana.


Nastává velká přestávka. Sice je venku sníh, ale dneska nás i přes to pouští na školní dvůr. Všichni běží ven, takže si v klidu dojdu do knihovny. Tam jedině budu mít šanci se něco naučit. Otvírám sešit a začínám číst.



,,Kdo je oblečený, jděte ven!" křičí učitel po obědě. V okolí šaten bylo dost lidí a stálo dost sil, dostat se ven. Tam čekala ale třídní parta. Ta se skládala z několika ,,nejlepších" kluků a holek.

,,Ajaj, maminka na tebe nečeká?" vtipkují. Ignoruji je a jdu dál.
,,Stůj!!" volají a strhávají mi z ramen aktovku. Chvíli se mi posmívají a pošťuchují mě, pak si neodpustí ani pár bolestivých ran. Nakonec jeden z nich natáhne ruku a já během vteřiny ležím ve sněhu na asfaltu.
Zhluboka dýchám a sbírám si svoje věci, popadané všude kolem. Nasypu je do tašky a snažím se zvednout, ale v noze cítím bodavou bolest.
Někdo ke mně natáhl ruku a já se s poděkováním zvedám. Přede mnou stál kluk, hnědé, skoro černé vlasy, tmavou bundu a černozelené tepláky.
,,Děkuju, ty tu jsi nový?" kouknu do očí, ve kterých vidím modrou i zelenou barvu... prostě nádherné oči.
,,Nemáš zač. Proč tě mlátili?" dělal, že neslyší mojí otázku a zeptal se sám. Ten nechodí kolem horké kaše.
,,Nemají mě rádi... Že se dobře učím a tak." vymáčkla jsem se ze sebe a vzápětí lituji, jak egoisticky to znělo.
Avšak on je sklopí hlavu: ,,Já už musím jít, tak zítra, ahoj."
,,Taky bych ráda šla, ale nejdřív asi navštívím nemocnici!" řeknu si v duchu.


Zrovna jsem se probudila... Kde to jsem? Už vím! Včera odjížděla od školy jedna maminka s dcerkou, kterou někdy doprovázím do školy. Řekla jsem jim, že jsem spadla. Bez řečí se mnou dojeli k nemocnici.
,,Děkuju vám a na shledanou!" poděkovala jsem předešlý den. Ale teď jsem ležela v nemocničním pokoji. Doktoři zavolali rodičům a ty za mnou přijdou.

A opravdu se asi za půl hodiny objevili ve dveřích. Radostně jsem je pozdravila a znovu vyprávěla tu samou lež o mém ,,pádu". Nevím, jestli mi to věřili, ale na tom teď nezáleželo. Pár dní si tu stejně ještě poležím.


,,Crrr...." zvonil jako téměř každé ráno otravný budík. Dneska jdu poprvé od mého úrazu do školy. Hmm, uvidíme.

Berle se boří do sněhu a já se snažím pokračovat v chůzi. Chvíli musím dokonce čekat než se otevře škola, protože tam jsem mnohem dřív než obvykle. Dovnitř mě pustí přednostně, abych nespadla.

,,Pragmatická sankce, nedělitelnost habsburského majetku, je z roku 1713 nebo se někdy píše i 1715..." opakuju si věci z dějepisu. V tom okamžiku zaslechnu pozdrav směřovaný k mé osobě. Hned, jak jsem uviděla milou tvář, jsem se rozzářila. To je přece ten kluk, jak mi tenkrát pomohl vstát!
Zjišťuji, že je tu opravdu nový. Učitelka ho posadila do druhé lavice, tím pádem sedí hned vedle přes uličku.

Když má někdo zlomenou nohu, ruku nebo tak, nemusí čekat frontu na oběd s tím, kdo ho doprovází.
Původně jsem chtěla jít sama, ale nakonec šel se mnou on. Když jsme procházeli kolem staré známé party, nestačili se divit.


Teď je tomu už několik měsíců. Do školy chci chodit, i když jsem nemocná. Když je člověku psychicky špatně, ocení každou podporu.

A jak mi kdysi podal ruku, abych se dál neválela ve sněhu, to... to mi změnilo život...

Zamyšlení: Život a naše sny

7. prosince 2016 v 16:50 | Niana |  Zamyšlení
Průměrně se dožijeme sedmdesáti let. Někdo může zemřít v padesáti, někdo klidně ve sto letech. Ale může někdo vědět, jak dlouho tady budete vy?

Někteří lidé studují, aby získali diplom a před jménem měli titul. Jen kvůli tomu ztratíte tolik času? Čas vám nikdo nemůže dát, nemůžete si ho pořídit ani koupit. Můžete se snažit si říkat o prodloužení života, ale marně.

Někdo si vezme život a přitom si neuvědomí mnoho věcí. Už nikdy si nebude moci vzpomenout na hezké zážitky, nikdy nezažije další úžasné chvíle. Přátelé a rodina dané osoby přijde o úžasného člověka. Ale ani oni nebudou už mít šanci se s ním projít, popovídat si, sejít se. Už nikdy se nepotkají. Navíc, sobě možná usnadní ,,život". Tím, že odejdou ze světa, ale přidělají starosti ostatním. Někteří riskují se svým životem nebo si ho sami odeberou... bez zamyšlení nad tím, že někdo musí bojovat, aby mohl žít.

Co jste v poslední době udělali? Co jste dokázali? Potřebujete školu, ale je lež, že bez ní nejste nic. V této době si poradíte hodně těžko, když nebudete umět číst, psát a počítat. Ale opravdu chcete strávit půlku svého života jen nudným čtením napsaných poznámek? A co volný čas?

Zkuste se zamyslet, co by jste udělali, kdyby nezáleželo na penězích? Bez nich by se cíle dosáhlo lépe, protože s nimi je lidská společnost jasně rozdělená. Zkus to, co je tvůj sen? Neříkej, co je snem toho nebo toho. Neříkej, v čem jsou druzí lepší než ty. Zamysli se, v čem jsi ty nejlepší? Pracuj, dokud se nebudeš muset představovat, dokud za tebe nebude mluvit pouze tvé jméno.

Zavři oči a zjisti, co bude náplní tvého života. Ne z toho, co chtějí ostatní. Ty musíš jít za snem. Za svým snem.


Tak na co čekáš?

Povídka: Radost

6. prosince 2016 v 18:36 | Niana |  (Ne)povídky
Začalo se stmívat. Každou chvílí se čím dál větší tmou někdo smál.

Už nějakou dobu jsem byla smutná. Doma nám to neklapalo, ve škole mě nikdo neměl příliš v lásce. Od třetí třídy jsem jako blázen měla oči jen pro jednoho kluka. Jenže od té doby už uteklo pět let, já se snažila, ale on byl neutrální. Neodmítl mě, ale nikdy mi zase nic neřekl, že by mě měl rád, či něco takového.


Zazvonil zvonek a každý se rozběhl ke své židli. Ve školní třídě bylo šílené horko, venku svítilo slunce a na učitelském stole byla hromádka vysvědčení. Zatímco učitelka je začala pomalu rozdávat, přemýšlela jsem, co budu o prázdninách dělat. Vlastně budeme dojíždět na jeden sport. Ale to nebude asi tak často. A co když to bude nuda?
Proud mých myšlenek přerušilo zvolání jména mé osoby. S listem papíru, potištěným známkami, jsem si znovu sedla a pokračovala v mých úvahách.

,,Hlavně ať se vám nic nestane a ať vám prázdniny utíkají pomalu." říkala jako každý rok třídní. To znám už nazpaměť. Ale co on...? Bude se mi po něm stýskat. Spíš ať to uteče rychle. Ke konci školního roku mi kamarádka dávala tipy a úkoly týkající se jeho, které jsem musela plnit. Bohužel se ke mně taky doneslo, že se nedávno rozešel s jednou holkou, která chodí do vedlejší třídy. Byla jsem i hnusná na tu kámošku, která mi tak pomáhala. Naštěstí mě navštívil rozum a moje omluva byla přijata.



O necelé dva týdny později jelo naše auto směrem ke kroužku, kam se mi ale nechtělo. Moje nálada se dala přirovnat k dešti, který během chvíle nastal.

Ze strany se ozvalo šeptání a následně smích. Achjo, s nima to nejde vydržet. Zdejší holky se bavily tím, koho nám dohodí. Fakt zábava.



,,Hele a máš ráda nějakýho kluka?" zeptala se mě jeden večer na táboře kamarádka. Když jsme je všechny poznali, nebyla to až taková katastrofa. Naopak: byla s nima i sranda! Ale zpět... Před pár dny jsem odjela na tábor a jsou tu všichni. A někoho třeba ještě ani neznám!
Na její otázku jsem jí pravdivě odpověděla. Řekla jsem jí i jeho jméno, takže si ho našla na mobilu a usoudila z toho, že žádné dohazování nepotřebuju.


Už je to tak. Dneska už jsem si jistá. Opravdu, ten kluk, který se stal terčem pro holky (ty, co se snaží, aby jsme spolu byli), se mi začal líbit. Začínám ho mít ráda. A to dost!
Ale zase bych se měla trošku ovládat... S tímhle bych se třeba už nikdy nepotkala.


Myslíte si, že jsem nic neudělala a chovala se jako dřív? Ne. Ne, ne a ne. Povídali jsme si spolu už a připadalo mi, že to je aspoň malinko vzájemné! Jo, vážně se chovám jak malá holka. Ale já se nezměním. Já ne.


Jak už jste si na začátku přečetli, nastávala pomalu, ale jistě, tma. Opékala jsem buřty a jenom koukala do ohně. Na pár minut nás přesunuli na louku, na jedno představení. Když už byla teda opravdu tma, šla jsem od nás z pokoje k táboráku. Míst k sezení už nebylo moc a na zemi se mi sedět nechtělo, tak jsem si sedla na kraj jedné z laviček. Vedle mě seděl on.
Úplně jsem zapomněla na všechen smutek, který mě už tak dlouho trápil. Držel mě za ruku a já jsem po dlouhé době pocítila radost. Byla jsem šťastná a ty úžasné okamžiky a nádherné vzpomínky mi už nikdy nikdo nevezme...