Povídka: Srdce z kovu - Anděl nečeká

21. listopadu 2016 v 16:03 | Niana |  Povídky
Ve tmě, kterou jemně prosvětlilo pár paprsků světla zvenčí, bylo sotva vidět. V pokoji vládlo ticho, avšak někdy se venku ozval nějaký štěkot psů. Došla jsem si ke stolu pro sklenku vody. Za dveřmi vidím barevná světýlka z vánočního stromku.

Dnes jsou Vánoce, ale už si jich moc neužiju, protože za půl hodiny bude půlnoc. Normálně mi nedělá problém usnout, ale dneska nic nepomáhalo. Víčka mi klesla a začala jsem podřimovat. Hned po několika minutách mě ale probudilo tiché zaklepání na okno. Nic tam nebylo, tak se mi to asi zdálo. Ale podivný zvuk se ozval znovu, tentokrát hlasitěji. Teď už jsem neváhala, že se mi to zdá. Tohle je realita.

Až u okna spatřím malou postavičku. Že by si ze mě někdo utahoval? Proč? Ale když se obrysy človíčka pohnou... Ne. Nezdá se mi to a ani to neovládá někdo jiný. Otevřu okno a natáhnu ruku... Když na mě osoba promluví, celkem se leknu: ,,Ahoj. Promiň že tě budím, to jsem nechtěl. Tak já nebudu rušit." povídal. Zarazila jsem ho a vysvětlila, že bych si popovídala ráda, vůbec nepřekáží. Seskočil z okna rovnou na stůl tak, aby okno šlo zavřít.

Jak si ho mám prohlédnout, ale aby to nevypadalo nevychovaně? Přesto jsem neodolala a zkoumala jeho oblečení. Zvláštní oblečení.
Ale brzy mám vysvětlení pro téměř všechny podivuhodnosti. Kdo by si pomyslel, že vám může uprostřed noci zaťukat na okno anděl a povídat si s vámi? Já teda ne.

,,A vůbec, jak ses tady ocitl? A proč?" zvědavě říkám. ,,To přeci není důležité, pojďme si raději vyprávět o něčem, z něhož budeme více chápat." zahleděl se z toho samého okna, ze kterého mě poprvé pozdravil.
Tohle se vážně nestává každý den. Mluvil tak zvláštně, že bylo až nepříjemné, že my tak mluvit ani neumíme. ,,Podívej, padá hvězda. Takto je toto všude. Všechno jednou vznikne, ale i zanikne. Je to jako nekonečný kolotoč. Jednou nedobrovolně nastoupíš, ale nakonec jsi ráda, že tam jsi. Avšak jednoho dne někdo přistoupí. Aby měl místo, někdo musí zase odejít." šeptal moudře.

,,A vy andělé, jak dlouho žijete?" kouknu směrem k němu. ,,My ani nežijeme. Sice jsme tu už od zrození světa, ale nic necítíme a to pak ani není život."
,,Promiň že se tak ptám, ale vždycky jsem si myslela, že andělé nejsou děti, ale dospělí..." přerušil me zvonivý hlas anděla. ,,Copak jsi někdy potkala dospělého, který nikdy nebyl dítětem?" usmíval se.

,,A ještě jedna otázka. Jak to, že nic necítíte? Vždyť jste skoro jako lidi!"
,,Člověk bez srdce nemůže cítit. Můžeš si to vzít, jak chceš. Co ty víš, třeba mám srdce z kovu.


Měl pravdu, ve všem. Měli by jsme si život bez přestání užívat, neboť je jako divadelní hra bez zkoušek. Nesmíme zbytečně klíčkovat a zabývat se věcmi, které nejsou důležité. Protože jednou může divadelní opona nečekaně spadnout bez potlesku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama