Povídka: Volání o pomoc

18. listopadu 2016 v 10:05 | Niana |  Povídky
Celý vyděšený a překvapený zároveň se hbitě narovnal na posteli. Co se stalo? Přemýšlel, snažil se vzpomenout si. Ale naposledy si pamatoval jen, jak šel spát a zhasínal lampičku. Kolik vlastně je? Hm, bezva - jsou teprve dvě hodiny v noci! Znova ulehl, už zavíral oči... Když něco uslyšel. Nebyl to štěkot psů, ani vrčení motoru auta. Byl to lidský hlas. Křičící. O pomoc? Těžko říct. Rozsvítil v pokoji, posadil se na posteli a čekal, až se zase něco ozve... Ale nic.

Až v noci se opět jeho pokojem rozlehlo volání o pomoc. Počkat... Ten hlas - nebo hlasy, neslyšel zvenku ani v pokoji... Zněly mu v hlavě. Někdo ho zrovna teď potřebuje! Už neváhal ani minutu, vlezl do bot a z věšáku stáhl kabát, který si za běhu oblékal. Jakmile otevřel dveře, ucítil nepopsatelnou zimu. Kam jde? Možná sám nevěděl. Rozběhl se k lesu...

Už mezi stromy bloudil pár minut a běhal mu mráz po zádech. Ze zimy nebo ze strachu? Vločky padaly k zemi, kde nenávratně zmizí... A jestli si nepospíší, možná kvůli němu zmizí i život, lidský život!

Křik. Bleskově se otočil a rozběhl se do tmy. Klopýtal přes kořeny stromů a kluzké listy. Zastavil se stejně rychle, jako když se rozběhl. Stála tam postava. Byla menší než on, ale stejně měl šílený strach. Jako by na chvíli v celém lese zavládlo ticho jako v hrobě. Když se ozval dětský hlásek, který zněl i uplakaně, bez váhání šel ke klučíkovi, který vysílením sotva chodil. Mohl chodit tak do první třídy, možná ani to ne. Měl na sobě jen lehkou mikinu a podle všeho mu byla velká zima - ještě aby ne! Udělal jeden krok a spadnul. Když ucítil, že ho obléká do teplého kabátu, jemně se usmál.
,,Pojď, ničeho se neboj, jsem tu s tebou" říkal mu a vedl ho ven z lesa...

Když se ráno vzbudil, nevěděl, co si má myslet. Byl to sen? Kde to je? Pořádně se rozhlédl. Byl v nemocnici. Sotva dýchal. Co se mu stalo? Co s ním teď bude? A co ten kluk? Přežil? A proč vlastně mrznul v tom lese? Kde se tam vzal?

Dveře do nemocničního pokoje se otevřely. Stál tam doktor. Smutně přistoupil k posteli, u které pípaly všechny možné přístroje.

Už nikdy nebude mít šanci na krásný život. Několik týdnů byl v kómatu. Ztratil částečně paměť. Ten malý kluk prý jen tak tak přežil. Byl silně podchlazený a sotva přežil ten pád. Ale on byl v nějakém bílém pokoji jako on, ale s rodinou. Zatímco on tu byl sám, čekající na popravu.

Vzbudil se, až když u něj stál tentokrát jiný doktor. Nechce se na to dívat. Zavřel oči a už jen slyšel, jak ho odpojují od přístrojů a věděl, že v hlavě už nikdy žádný hlas neuslyší...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama