Listopad 2016

Povídka: Oheň

28. listopadu 2016 v 21:25 | Niana |  (Ne)povídky
Zatmělo se. Neprostupná mlha se rozšířila až tam, kam až oči dohlédnou v jasném světle. Ze všech stran se ozýval zoufalý křik o pomoc, dětský pláč a praskání ohně.

Vzpomínal na první zdejší tábor, na který se mu neskutečně nechtělo, ale jak už to bývá, domů nakonec stejně nechtěl. Měl odtud úžasné kamarády, se kterými se pravidelně vídal. Teď je nejspíš už nikdy neuvidí.

Patřil mezi starší účastníky tábora, byl tu už několikátý rok a rád pomohl ostatním, když si nevěděli rady.

I letos se rozhodl jít pomoct. Šel s mladšími na dvoudenním výlet a společně s vedoucími už ušli několik kilometrů. Jakmile snesli dřevo na táborák, zapálili oheň a začali zpívat. Pozorovající plameny a jiskry, které od nich náhodně odlétaly. Brzy se začaly objevovat i hvězdy a večer tak dostal nádhernou atmosféru. Brzy všichni usnuli.


Ještě ani nevyšlo slunce, ale už byli na nohou. Ne že by byli vedoucí tak krutí, pouze jim chtějí zachránit život. Mysleli si, že oheň dobře uhasili, ale zřejmě ne. Plameny olizovaly suchou trávu nedaleko od nich. Jen tak tak sebral sobě a jednomu klučinovi věci a rozběhli se za ostatními. Jedno ho však zarazilo. Kdo to byl? Neznal ho a to bylo zvláštní, protože nikdo nový s nimi na táboře nebyl. A všechny, co minimálně jednou byli, znal.

,,Počkej!" zavolal na něj. A on se otočil. Uviděl v jeho jasně modrých očí bezmoc a strach. A nejenom to. Spatřil i respekt a úctu.
Rychle se k němu vrátil a pokusil se ho zvednout. Když se mu klouček bolestí vykroutil, pochopil, že se mu stalo něco s nohou. Neváhal a snažil se ho nést, aby se zachránili.

,,Jste tu všichni? Jedna, dva,..." počítal vedoucí. ,,Chybí jeden!"
Rozhlédl se a hned si všimnul, kdo chybí. Děti tam musely samy zůstat, aby počkali na dva vedoucí, utíkající zpět. Každým krokem ale houstl kouř a začali se dusit. Přesto pokračovali dál.




Déšť stékal po černém deštníku, jehož majitel byl oblečen též do černé barvy. Uplynulo od té události pár dní a teď tady stáli. Několik dětí z tábora, tři vedoucí a další lidé. Všichni tiše koukali na hroby s květinami a fotkami. Byly tam fotky dvou laskavých vedoucích, kteří se obětovali, aby zachránili život. Bohužel zbytečně. Vedle těchto dvou hrobů byl ještě jeden, s fotkou kluka, tak úchvatného svou ochotou a svým optimismem. A kde že to je ten klučina, kvůli kterému zemřeli tři lidé? Nežije. Nezemřel však s těmito lidmi. Odešel ze světa před více než dvaceti lety. Proto ho nikdo neznal... Ale jak může někdo dvě desetiletí po smrti v těle dítěte zapříčinit takovou tragédii?

Na ponurém hřbitově v jednom koutě cosi zasvítilo. Klečela tam postava v tmavém a těsně nad zemí, tam, kam přes klenbu stromů nespadla ani kapka deště a v ruce držela zapalovač. Rudá růže díky osobě vzplála.

Povídka: Nejtěžší je první krok...

27. listopadu 2016 v 8:43 | Niana |  (Ne)povídky
Už to nejde vydržet! Nemůžu. Nemůžu dál. Chodím po bytě a jediným zvukem jsou písničky, znějící z mého pokoje. Chtěla jsem brečet, brečet a jen brečet! Ale slzy jako by ve mě zůstávaly napořád...

Pokouším se zavolat kamarádce, ale ona jen říká: ,,Dneska nemůžu, až zítra."
Její slova mi znějí v hlavě. Čím víc se snažím, tím lehčí je odejít.

,,Půjdeš teda dneska ven?" mluvím do mobilu s nadějí v hlase. ,,No, víš, já mám teď úkoly, když tak ještě zavolám." nezavolá, to vím už teď.

Nejsem připravená, ale bojuju. Nejtěžší je první krok, pak už to půjde samo. Vítr mi čechrá vlasy. ,,Dneska odcházím, zítra už tu nebudu." naposledy píšu své kamarádce, i když ji tak už nazvat ani nemůžu. Ještě chvíli stojím na kraji...

,,Nechej své srdce tohle ovlivnit," říkám si. ,,Ticho se nabízí, velký skok..." pozoruji dění dole. Pár lidí si mě všimlo. Někteří nechápou, co se děje. Jiní propadli panice. Nebudu je už trápit.

Jen se předkloním a moje tělo padá hluboko... Už nevidím střechu, která mi pomáhá k osvobození. Teď vidím jen a jen zemi, trpělivě čekající, aby mě zbavila veškerého utrpení.

Ozvala se rána. Lidé se kolem mě seběhli. Někdo volal sanitku, pár lidí mě otočilo. Mé oči už nezářily tak, jako předtím. Jako z diamantu na kámen!

Všichni lidé ztichli. V mé kapse něco píplo. Po domluvě jeden z nich vyndal můj mobil a jeho slzy padaly na dívčino mrtvé tělo. Přečetl zprávy předtím a nakonec i tu poslední... Tu, na kterou já už nikdy neodpovím: ,,Ahoj, tak co, jdeš ven?"

Povídka: Srdce z kovu - Anděl nečeká

21. listopadu 2016 v 16:03 | Niana |  (Ne)povídky
Ve tmě, kterou jemně prosvětlilo pár paprsků světla zvenčí, bylo sotva vidět. V pokoji vládlo ticho, avšak někdy se venku ozval nějaký štěkot psů. Došla jsem si ke stolu pro sklenku vody. Za dveřmi vidím barevná světýlka z vánočního stromku.

Dnes jsou Vánoce, ale už si jich moc neužiju, protože za půl hodiny bude půlnoc. Normálně mi nedělá problém usnout, ale dneska nic nepomáhalo. Víčka mi klesla a začala jsem podřimovat. Hned po několika minutách mě ale probudilo tiché zaklepání na okno. Nic tam nebylo, tak se mi to asi zdálo. Ale podivný zvuk se ozval znovu, tentokrát hlasitěji. Teď už jsem neváhala, že se mi to zdá. Tohle je realita.

Až u okna spatřím malou postavičku. Že by si ze mě někdo utahoval? Proč? Ale když se obrysy človíčka pohnou... Ne. Nezdá se mi to a ani to neovládá někdo jiný. Otevřu okno a natáhnu ruku... Když na mě osoba promluví, celkem se leknu: ,,Ahoj. Promiň že tě budím, to jsem nechtěl. Tak já nebudu rušit." povídal. Zarazila jsem ho a vysvětlila, že bych si popovídala ráda, vůbec nepřekáží. Seskočil z okna rovnou na stůl tak, aby okno šlo zavřít.

Jak si ho mám prohlédnout, ale aby to nevypadalo nevychovaně? Přesto jsem neodolala a zkoumala jeho oblečení. Zvláštní oblečení.
Ale brzy mám vysvětlení pro téměř všechny podivuhodnosti. Kdo by si pomyslel, že vám může uprostřed noci zaťukat na okno anděl a povídat si s vámi? Já teda ne.

,,A vůbec, jak ses tady ocitl? A proč?" zvědavě říkám. ,,To přeci není důležité, pojďme si raději vyprávět o něčem, z něhož budeme více chápat." zahleděl se z toho samého okna, ze kterého mě poprvé pozdravil.
Tohle se vážně nestává každý den. Mluvil tak zvláštně, že bylo až nepříjemné, že my tak mluvit ani neumíme. ,,Podívej, padá hvězda. Takto je toto všude. Všechno jednou vznikne, ale i zanikne. Je to jako nekonečný kolotoč. Jednou nedobrovolně nastoupíš, ale nakonec jsi ráda, že tam jsi. Avšak jednoho dne někdo přistoupí. Aby měl místo, někdo musí zase odejít." šeptal moudře.

,,A vy andělé, jak dlouho žijete?" kouknu směrem k němu. ,,My ani nežijeme. Sice jsme tu už od zrození světa, ale nic necítíme a to pak ani není život."
,,Promiň že se tak ptám, ale vždycky jsem si myslela, že andělé nejsou děti, ale dospělí..." přerušil me zvonivý hlas anděla. ,,Copak jsi někdy potkala dospělého, který nikdy nebyl dítětem?" usmíval se.

,,A ještě jedna otázka. Jak to, že nic necítíte? Vždyť jste skoro jako lidi!"
,,Člověk bez srdce nemůže cítit. Můžeš si to vzít, jak chceš. Co ty víš, třeba mám srdce z kovu.


Měl pravdu, ve všem. Měli by jsme si život bez přestání užívat, neboť je jako divadelní hra bez zkoušek. Nesmíme zbytečně klíčkovat a zabývat se věcmi, které nejsou důležité. Protože jednou může divadelní opona nečekaně spadnout bez potlesku.

Povídka: Volání o pomoc

18. listopadu 2016 v 10:05 | Niana |  (Ne)povídky
Celý vyděšený a překvapený zároveň se hbitě narovnal na posteli. Co se stalo? Přemýšlel, snažil se vzpomenout si. Ale naposledy si pamatoval jen, jak šel spát a zhasínal lampičku. Kolik vlastně je? Hm, bezva - jsou teprve dvě hodiny v noci! Znova ulehl, už zavíral oči... Když něco uslyšel. Nebyl to štěkot psů, ani vrčení motoru auta. Byl to lidský hlas. Křičící. O pomoc? Těžko říct. Rozsvítil v pokoji, posadil se na posteli a čekal, až se zase něco ozve... Ale nic.

Až v noci se opět jeho pokojem rozlehlo volání o pomoc. Počkat... Ten hlas - nebo hlasy, neslyšel zvenku ani v pokoji... Zněly mu v hlavě. Někdo ho zrovna teď potřebuje! Už neváhal ani minutu, vlezl do bot a z věšáku stáhl kabát, který si za běhu oblékal. Jakmile otevřel dveře, ucítil nepopsatelnou zimu. Kam jde? Možná sám nevěděl. Rozběhl se k lesu...

Už mezi stromy bloudil pár minut a běhal mu mráz po zádech. Ze zimy nebo ze strachu? Vločky padaly k zemi, kde nenávratně zmizí... A jestli si nepospíší, možná kvůli němu zmizí i život, lidský život!

Křik. Bleskově se otočil a rozběhl se do tmy. Klopýtal přes kořeny stromů a kluzké listy. Zastavil se stejně rychle, jako když se rozběhl. Stála tam postava. Byla menší než on, ale stejně měl šílený strach. Jako by na chvíli v celém lese zavládlo ticho jako v hrobě. Když se ozval dětský hlásek, který zněl i uplakaně, bez váhání šel ke klučíkovi, který vysílením sotva chodil. Mohl chodit tak do první třídy, možná ani to ne. Měl na sobě jen lehkou mikinu a podle všeho mu byla velká zima - ještě aby ne! Udělal jeden krok a spadnul. Když ucítil, že ho obléká do teplého kabátu, jemně se usmál.
,,Pojď, ničeho se neboj, jsem tu s tebou" říkal mu a vedl ho ven z lesa...

Když se ráno vzbudil, nevěděl, co si má myslet. Byl to sen? Kde to je? Pořádně se rozhlédl. Byl v nemocnici. Sotva dýchal. Co se mu stalo? Co s ním teď bude? A co ten kluk? Přežil? A proč vlastně mrznul v tom lese? Kde se tam vzal?

Dveře do nemocničního pokoje se otevřely. Stál tam doktor. Smutně přistoupil k posteli, u které pípaly všechny možné přístroje.

Už nikdy nebude mít šanci na krásný život. Několik týdnů byl v kómatu. Ztratil částečně paměť. Ten malý kluk prý jen tak tak přežil. Byl silně podchlazený a sotva přežil ten pád. Ale on byl v nějakém bílém pokoji jako on, ale s rodinou. Zatímco on tu byl sám, čekající na popravu.

Vzbudil se, až když u něj stál tentokrát jiný doktor. Nechce se na to dívat. Zavřel oči a už jen slyšel, jak ho odpojují od přístrojů a věděl, že v hlavě už nikdy žádný hlas neuslyší...

Líčení: Zimní krajina

16. listopadu 2016 v 10:15 | Niana |  (Ne)povídky
Čahoj!
Tak tady je moje líčení, které už mám hotové ze školy. Tam jsem to ale moc nestíhala, takže jsem to upravila doma :)


Opatrně jsem otevřela oči. Na posteli zářily paprsky slunce. Jako kdyby se celý svět právě probouzel! Roztáhla jsem závěsy a rázem se rozjasnil celý pokoj. Obláčky na obloze pomalu plynuly, slunko svými paprsky probouzelo krajinu. V mžiku jsem byla oblečená a stála za dveřmi. Sníh, stejně bílý jako vločky, snášející se na zem se blýskal. Zvedla jsem hlavu a připadala si, jako by ten okamžik měl trvat navždy. Je to úžasný pocit, když vám připadá, že na vás padá celá obloha. Když jsem kráčela po cestě, napadané sněhové vrstvy mi křupaly pod nohama. Zvláštní, ale opravdu zvláštní pocit. Nikde nikdo, jen já sama jdu dál. Už z dálky slyším bublání říčky. Zlehka zamrzlá, ledová, třpytící se jako čepel nože. Zlehka jsem si sedla na spadlý kmen nad hladinou. Dál na mě padaly zmrzlé kapky, ale už méně díky stromům, které mě skrývaly ze všech stran. Co se stane, až tady nebudu? Kdo bude sedět u vody a koho budou bránit stromy? Kdo pozná, že jednou bylo to místo pro mě nádherné? Na koho se budou snášet vločky a kdo půjde cestou, jako tenkrát já? A kdo, kdo pozná, že jsem tady já byla?