For BJA/JOS

Sobota v 12:18 | Niana |  DENNÍ SVĚT
I walk this empty street,
On the Boulevard of Broken Dreams,
Where the city sleeps,
and I'm the only one and I walk alone...

I don't know what to say.
I love Green Day.
Happy birthday, Billie!
 

Nehraj štěstí..

14. února 2018 v 19:15 | Niana
Scházíš mi. Víš, co bych chtěla? Abys za mnou přišel a řekl: ,,Nehraj to, já vím, že nejsi šťastná."
Jenže to se nikdy nestane, protože neznáš můj pohled na svět a na sebe samou. A vůbec, třeba ani nevíš pravdu o tom, jestli šťastná jsem, či ne.
Neber to jako výtku - sama se snažím, abych byla viděna a slyšena tak moc, až nebudu slyšena ani viděna. Jen nepochopena, ale to už se mi skvěle daří teď.

Možná mě správně nepochopí nikdo, možná třeba jen ona. A ona ví, že o ní teď píšu, že? Pokud ano, i pokud ne - mám tě moc ráda! ^^

Ale to už odbočuji, píši teď přeci tobě, ne jí. I když myslím, že už jsem všechno důležité napsala.

Tak, zatím? Kdoví.

Kam? Do skoro tmy.
Komu? Tomu, kdo se v tomhle nenajde.

Za zamčenými dveřmi

13. února 2018 v 21:03 | Niana |  Pocity
Strach v nás.
Bolest také.
Zámek dveří.
Možná věčný.
Stojím v našem věčném tichu neslyšeném,
Úsměvy a slzy hyzdí neexistující tváře jejich,
Za neviděnými dveřmi čeká prázdno, nebo?
Labyrint ne života, smrti, ale pouze utrpení.
Jsme jen nic.
Jen neslyšení.
Pouze nevidění.
Též zapomenutí.
Bez smyslu žití.
Bez toho úsměvu.
My - nekoneční.
Součástka světa.
Ale ona tu bude.
Připravena jít za ně.
Za "obyčejné" dveře
 


Život v propasti

12. února 2018 v 20:52 | Niana |  Zamyšlení
Co je to vlastně lidská duše? Něco nehmotného, uvnitř člověka? Nebo prostě jen výmysl? Podle mě jsme jako v propasti.

Jsme jako v propasti, a to lze snadno přirovnat i k sebepoškozování. Ostří zajíždí do kůže stejně jako špatná slova, které víc a víc hloubí onu propast, a my se propadáme níž a níž.
Naopak čas - jediný doktor, který zahojí krvavé šrámy, je jako slova kladná - která se pospojují a vznikají z nich pomyslné schody, umožňující cestu ven, nahoru.

Ale jako voda, jenž zamrzá a opět taje, i propast se prohlubuje a schody zvětšují.
Nikdy se nedostaneme tam, či onam.
Až na konci labyrintu se cesta zastaví. A bude to na široké volné pláni, nebo temné hluboké díry? O tom rozhodujeme my a zároveň s tím nic nemůžeme.

A nakonec... To, co jsem teď psala, je nejspíš hloupost. My nejsme v propasti, ale propast v nás.

Hvězdy vyprávějí lidské příběhy

11. února 2018 v 19:53 | Niana |  Pocity
Lidi jsou jako hvězdy. Nemusí být slavní, zářící nebo známí. Jsou rozeseté po celé obloze jako lidé po zemi a navzájem se překrývají, přičemž některé jsou jasnější.
Ostatní je vidí, ale je téměř nemožné, aby viděli pouze jednu hvězdu. Splývají dohromady a člověk vidí jen hvězdné nebe.
Když se ale někdy stane, že potkáte někoho, koho vidíte jako jasné slunce, není to neobvyklé.
Posunují se po obloze, nikdo to nemůže ovlivnit, přesto učarovali spoustu bytostí. To je, jako kdyby vás udivili lidé. Ale je to přeci to samé...
Podívejte se na nebe. Zaměřte se na jednu hvězdu. Jak se má? Vypadá šťastně? Zdání může klamat. Nemůžete vidět, jestli umírá. A pokud už psychicky zemřela, všimnete si toho ale až po nějaké době, kdy zářit přestane a stane se z ní prachobyčejná tma..

Já jsem já, sakra!

9. února 2018 v 17:51 | Niana |  Pocity
Sedím na židli u stejného stolu, jako všichni kluci. Máme většinou tmavé mikiny. Vedle našeho stolu sedí holky, naopak světlá trika nebo svetry.
Náš stůl si povídá a dělá kraviny, vedlejší vzorně sedí.
A to jsem já. Žiju si svůj život.

Sedí na sedačce v MHD. Na uších sluchátka a na hlavě černou kšiltovku. Červená mikina s jednoduchým vzorem.
A to je on. Žije si svůj život.

Leží na posteli. Na brýlích se odráží displej mobilu a na tvářích se občas mihne úsměv. Šedá mikina.
A to je on. Žije si svůj život.

Sedí na posteli u topení. V ruce knížku, na sobě peřina. Zamyšlený výraz a upřený pohled.
A to je ona. Žije si svůj život.


Každý máme svůj život, svůj názor, svůj svět. Jen málokdo ho dokáže jiným změnit.
Já jsem já a oni jsou oni.
A tak to zůstane.

Neexistující stíny lidí?

28. ledna 2018 v 22:14 | Niana |  (Ne)povídky
Venku panovalo chladné počasí, občas byla někde zamrzlá voda, sem tam zbytek sněhu. Plevely na zahradách byly uschlé a celé okolí vypadalo, jako by tu už dávno nikdo nežil. Přesto se v pár oknech svítilo a za záclony se pohybovaly stíny lidí.

I venku jeden takový stín byl. Přesunoval se tiše, rychle, nepozorovatelně. Nikdo by si ho z domů ani nevšiml. Ale zvenčí mohl být vidět - a taky byl. Všimla si ho jedna holčina, celkem malá, s krátkými vlasy. A s pohledem, který nemohl nezasvěcený rozpoznat.
Stejně neslyšně pobíhala za první postavou, až stála těsně za ním. Přiložila mu ruku na rameno a pevným hlasem cosi zašeptala.
Pohlédl na ni.
Až teď byla v dívčiných očích vidět čirá hrůza, přesto dál hleděla do míst, kde by měly být oči, ale nebyly.

Rychlým pohybem ruky ji chytil a ona se nezmohla na nic.

Tentokrát ale už ne kdesi venku. Doteď totiž spala. Pořád se stejným děsem v očích sebou trhla, s křikem se probudila a přemýšlela o tom, co viděla, aniž by si všimla prázdných očí za oknem..

Zdánlivě nesmyslné přirovnání

26. ledna 2018 v 14:40 | Niana |  Pocity
Nezajímavá, obyčejná, pohledem kolemjdoucího jako každá jiná. Zjevně ne nová, spíš už několik let stará. Některé části se mírně liší, ale to je přece vždycky. Strany jsou odřené, ale nic víc. U některých ostatních jsou i díry, to je přece horší.
Sem tam špinavá, sem tam šmouha.
Ale to hlavní se "pyšnilo" ve středu. Hlubší rýha, větší, než se původně zdá.

Jak už jsem napsala - z pohledu cizích jde o úplně obyčejnou lavici, z pohledu trvalého žáka o něco až osobního.

A s lavicemi to je někdy jako s dušemi.

Světy a jejich ztráty

20. ledna 2018 v 16:16 | Niana |  Zamyšlení
Prošla jsem si mnoha světy. Dřív je člověk procházel a měnil rád. Později si ale radši setrvá na jednom místě, v jednom světě. Kolik těch světů je? Nikdo neví. Každý si žije ten svůj, občas propojený se světem někoho jiného, až vznikne svět spojený. To se nestává běžně, většinou se hranice vesmírů jen setkají, chvíli počkají a pak zase táhnout jako kočovníci dál. Když se ale takto spojený svět chce opět rozdělit, už to nejde. A tak někdo svou úžasnou galaxii opustí. Jenže jaké to je, když se pak marně snažíte dostat alespoň ke světům jiných, bez toho svého?
Člověku pak trvá, než si vytvoří nový. Už není jako dřív, což dokáže dotyčného ničit. Nové není tak pěkné jako staré, tudíž je snaha, aby to bylo alespoň podobné... Ale je to jako kolotoč, ze kterého není úniku: myšlenky a vzpomínky se totiž poté vrací a hranice světa začínají opět praskat.

Píšu tu tyhle řádky a přitom sama nevím, jak to všechno je. Sepisuju to ať už kvůli sobě, jemu, nebo kvůli všem, kdo přišli o svůj svět.

A tak napíšu už jen jediné:
Důvěřuj, ale vždy měj sílu všechno opustit a zmizet, protože nikdy nevíš, kdy to bude třeba.

To či ono? Život či smrt?

20. ledna 2018 v 0:31 | Niana |  Pocity
Světlo v temnu,
Nebo temno ve světle?
Lidé na světě,
Nebo svět okolo lidí?
Rostliny v zemi,
Nebo zem pod rostlinami?

Tak, a přesto onak.
Více možností,
Ale přec jen jedna.
Život po smrti?
Nebo smrt po životě?

Nevím. Nevím odpověď na žádnou z předchozích otázek, nevím kdo jsem, nevím co se u nich stalo, nevím jak žít.
Krátce dlouhého či dlouze krátkého dopisu jsem si všimla až dnes. Jak se ozvat člověku, pokud na něj není kontakt? Nebo - jak poslat dopis do záhrobí?

Myslím, že bych v nejbližší době mohla jeden pomalu doručit. Takže pokud má někdo zájem, stačí ho poslat Nikam!

Kam dál